vyšlehaná s cukrem a zalitá vodou s trochou napěněného kondenzovaného mléka, kterou nabízejí turistům za čtyři eura. Byla to naprostá zlodějna, proto jsem si místo ní objednala kolu bez cukru. Než přinesli nápoje, Josh se omluvil, že jde udělat pár fotek, a já se přistihla, že ho sleduju, jak odchází.
„Bavíš se?“ zeptala se Hannah, která seděla vedle mě. Cítila jsem v její otázce sarkasmus, nebo se jen snažila být přátelská? Podívala jsem se na další dva páry u stolu, které se právě bavily o Paříži. Gary a Marie se tam chystali na další výlet. Zdálo se, že jsou do své diskuse dost zabraní, takže jsem usoudila, že bude celkem bezpečné promluvit si s Hannah.
„Jasně.“ Hostitel přinesl naše nápoje a rozložil je na stůl, přičemž si přesně pamatoval, kdo si co objednal. „A ty?“
„Co by se mi asi tak mohlo nelíbit?“ odvětila, pohrávala si s brčkem a napila se ledové kávy.
„Že? Sluníčko svítí, výhled je nádherný.“ Znovu jsem se rozhlédla a pak jsem ztišila hlas. „Duncanovy hodiny dějepisu jsou docela, ehm…“
Spiklenecky se na mě usmála. „Kreativní? To je to slovo, které jsi hledala?“
Znovu jsem si získávala její sympatie. „Přesně tak. Mám takový dojem, že by mě klienti na zájezdech ukřižovali, kdybych jim vyprávěla takové historky.“ Přelétla jsem pohledem Duncana, který nám nevěnoval pozornost. Byla jsem ráda, protože jsem ho vlastně využila k tomu, abych získala zpátky její přízeň. „Jak se ti jezdí na tom skútru?“
„Zdá se to být v pohodě. Miluju jízdu po těchhle silnicích. Člověk se může opravdu opřít do zatáček, víš?“
„Přesně tak. I když, popravdě řečeno, Josh nejezdí zrovna nejlíp.“ Skvělé. Teď Joshe zrazuju, jen abych u ní zabodovala.
„Jo. Pořád mi říkal, jak moc mě miluje, a já se do toho zamotávala, ale ukázalo se, že to není pravda. Nikam to nevedlo. Vlastně jsme spolu ani nikam nešli. Doslova.“
„Myslíš ven?“
Přikývla.
„Nikdy tě nikam nevzal?“
Zavrtěla hlavou.
„Ani jen do kina?“
„Hlavně ne do kina. Ani na večeři. Ani nikam jinam.“
Byla jsem opravdu zděšená. A chápala jsem ji. Její bývalý dost připomínal toho mého.
„Takový kretén!“ zhodnotila jsem ho procítěně. Marie zvedla hlavu. Mluvila jsem příliš nahlas. Tišším hlasem jsem dodala: „Hannah, ty víš, že sis něco takového nezasloužila, viď?“
„Díky,“ odpověděla nepřesvědčivě.
„Ne, myslím to vážně!“ Naklonila jsem se k ní blíž. „Jsi úžasná, vzdělaná a chytrá žena. Zasloužíš si být s někým, kdo na tebe bude pyšný a kdo se k tobě bude chovat hezky.“ Popravdě řečeno, sotva jsem ji znala a jen jsem odhadovala, jak je úžasná, ale také jsem věděla, že kdybych byla v tomto rozhovoru na jejím místě –a to už se mi stalo mnohokrát –, uvítala bych povzbuzení.
„Díky, Sarah.“ Zdálo se, že to myslí upřímně. Udělala jsem správnou věc.
„Víš, i když ti Josh připomíná tvého příšerného bývalého, je to milý kluk.“
Zadívala se na výhled před námi. „Nejspíš ano.“ Odmlčela se a já čekala. „Myslím, že se cítím trochu odstrčená mezi všemi těmi páry na palubě.“
„Hannah, my ale nejsme pár,“ řekla jsem co nejpřesvědčivěji. Podívala se na mě a nedokázala jsem říct, jestli mi věří, nebo ne.