vylezla na koně osamělá postava a vyjela směrem k místu, kde stály Elodie s královnou Isabelle.
„Arogance lidí stvůru rozzlobila,“ pokračovala královna v příběhu hypnotickým hlasem, neseným na studeném větru do dáli. „A tak opustila své doupě, aby zničila krále s královnou a jejich tři nevinné dcery.“
Elodie pohlédla na zlatou minci v dlaních. Tři ženy s diadémy na jedné straně. Stvůra na druhé.
Královna se na ni na vteřinu zahleděla a Elodie měla pocit, že královnin neprostupný zevnějšek na chvíli zjihl. Pak ale zaťala ruce v pěst a vyprávěla dál.
„Král zoufale chtěl zachránit své lidi, učinit z nově nalezeného ráje jejich domov. Vrhl se před draka a prosil o smilování.“
Ta stvůra byl drak.
Elodii se zhoupl žaludek jako na vodě. Posedlost království draky najednou dávala smysl. Všechny ty detaily – mozaika šupin, erb, ostnatý ocas na minci v jejích rukou –, to všechno byla upomínka na jeho historii.
„Královská rodina přísahala, že dá bestii cokoliv, co bude chtít, pokud nechá jejich lid na pokoji.“ Královna se obrátila a upřela na Elodii oči. „Víš, draci ze všeho na světě nejvíc milují cennosti. A co je pro krále cennější než jeho vlastní děti?“
Dorazil k nim osamělý jezdec z druhé strany trhliny. Sklouzl ze sedla a postavil se po královnin bok.
Henry.
Nepronesl k Elodii ani slovo.
„A tak uzavřeli smlouvu,“ řekla Isabelle. „Král obětoval drakovi své dcery a drak na oplátku nechal království žít v míru. A každý rok, v období sklizně, musí Aurea slib stvůře obnovit, přinést jí tři dary královské krve.“
„Život za život,“ odrecitovaly postavy po stranách propasti. „Krev za oheň.“
Tři modlitby, řekl jí Henry, když se ho Elodie zeptala, co měly znamenat ty pochodně na hoře té noci, kdy dorazila. A ona byla jednou z těch „modliteb“.
„Ne.“ Elodie nevěřícně zavrtěla hlavou. „Vy jste si mě koupili jako potravu pro draka?“
Královnin výraz byl tvrdý a nesmlouvavý, ale v jejích očích bylo vidět něco jiného, celá staletí trvající smutek a výčitky. Nehodlala se omlouvat za to, co královský rod udělal, aby zajistil pro zbytek království bezpečí a blahobyt, ale nesla v sobě obří tíži viny.
„Považuj to za čest,“ řekla jí. „Vydáváš se, abys ochránila celou zemi. Nebyla jsi už tak ochotná to udělat, abys zachránila Inophe, když jsi souhlasila s tímto sňatkem? Tohle jde jenom o krok dál.“
„Otče!“ Elodie vykřikla napříč propastí na zahalenou postavu, kterou poznala i přes zlatou masku. „Věděl jsi o tom?“
Neodpověděl, jen sklonil hlavu v hanbě ještě níže.
Tohle nemohla být pravda. Ne po tom, co zažila v paláci za přepych, po darech v její věžní komnatě, po krásách svatby.
Nebo se to možná dělo přesně proto. Všechno, co vedlo k tomuto okamžiku, bylo v podstatě vykrmování husy na porážku. A Elodie byla ta husa.
„Já byla ochotná udělat skoro cokoliv, abych zachránila Inophe!“ zařvala na svého otce a všechny shromážděné na obřadu. „Ale nikdy, nikdy bych nebrala životy našich vlastních lidí.“
Otočila se ke královně Isabelle. „Nepodvolím se smrti bez boje.“
„Bylo by jednodušší, kdybys to udělala,“ utrousila královna, její hlas byl najednou měkčí, něžnější. Věnovala Henrymu dlouhý pohled a obrátila se k odchodu.
„Omlouvám se,“ řekl Henry a tvrdě Elodii políbil na rty.
Jeho náhlý dotek ji rozptýlil a zmátl, takže se nemohla bránit, když ji popadl, přehodil si ji přes rameno a rozběhl se s ní po mostě.
„Henry, co to děl-?“
Ale neměla čas otázku dokončit. V jednu chvíli byla v jeho objetí, v tu další už ji vrhl do temné prázdnoty. Srdce jí vystoupalo až do krku. Řítila se dolů, tak jako manželská štóla před ní.
Dolů
Dolů
Dolů….