mě dostala a řekla, že končí. Byl jsem překvapený, vůbec jsem netušil, která bije. Viděl jsem ji potom ještě jednou, když jsem pořádal v tělocvičně setkání s rakouskými zen buddhisty. Tehdy se najednou objevila, ale hned jsem viděl, že se nějak vnějšně změnila k horšímu. Dříve krásně upravená, byla nyní rozčepýřená a bez zájmu o vzhled. Pak už jsem ji nikdy neviděl. A nejen já, ani ostatní. Myslím, že byla ve znamení berana. Stejně jako u mé první lásky, která byla ve znamení ryb, mě to velmi bolelo. Napsal jsem opět pár básní a nevypadal zrovna moc k světu. To vše se stalo v roce 1978.
Kršnovci u Havelky
A tehdy jsem také ztratil pracovní místo. Došlo k tomu tak, že jak víte, jsem pracoval v Léčivech na OTK jako analytik, ale bylo už neúnosné zde pokračovat, protože mě to jednak nebavilo, a jednak mi Rudolf Skarnitzl velmi nutil svou „metodu tendencí“, kterou sestavil, a vyučoval lidi kolem sebe. Spočívala v tom, že si člověk měl uvědomovat všechny své tendence v mysli a potom se je snažit buď ovládnout, nebo rozpustit. To bylo pro mě příliš rozumové a neměl jsem o to zájem. Rudolf Skarnitzl se tehdy už odtrhl od Svámího Mahéšvaránandy, protože ho zajímala spíše filozofická cesta. Měl jsem štěstí, že Léčiva na Žižkově se stěhovala do nových budov v Dolních Měcholupech a ti, kdo tam nechtěli, mohli odejít bez tříměsíční výpovědní lhůty. Přesně to jsem učinil, a byl tak vlastně vysvobozen
od této práce. Jenže díky tomu nastala doba, kdy jsem neměl ani práci, ani dívku, takže jsem z toho byl dost nešťastný.
Když to viděla Máša Svobodová, tak mi řekla, abych došel za vědmou, která se jmenovala Míšová-Halaburdová. Pokud se nemýlím, snad sídlila někde ve Vysočanech. Já jsem nikdy za žádnými takovými lidmi nechodil, a ani jsem tomu moc nevěřil. Ale Máša mě přesvědčovala o tom, že horoskopy mohou mít nějaký význam a mohou v něčem pomoci, tak sugestivně, že jsem jí uvěřil i tady. A byl to asi největší zážitek mého života. Nikdy na to nezapomenu a skoro doslova si pamatuji, co mi řekla. Už když jsem přišel do čekárny, tak si tam ostatní zájemci na předpovědi vyprávěli o jejích schopnostech. Nebral jsem to vážně, lidi dokážou z takovýchto výjimečných jedinců udělat pomalu bohy. Ale když jsem přišel na řadu já, paní Halaburdová se vůbec na nic neptala, chytila mě za ruku, zavřela oči a začala mluvit, chvilkami dokonce plakat. Řekla mi, Jiříčku, za tebou je cesta posetá bílými květy lásky a ty budeš hrát hudbu jako andělé a později pomůžeš mnoha lidem. Pak plakala a říkala, že mi brzy zemře maminka. Tomu jsem vůbec nevěřil, ale i to se splnilo. Zeptal jsem se na práci a dozvěděl se, že budu pracovat v knihovně, bude se mi tam líbit a budou mě mít rádi. Tak tam jsem vůbec nechtěl pracovat, ale nakonec jsem tam skončil. Důvod byl ten, že když jsem hledal místo, tak jsem se také byl zeptat v Klementinu ve Státní technické knihovně. Tam jsem potkal paní, která, když se dozvěděla, že jednak cvičím na klavír a jednak dělám jógu a nemám kdovíjaký podnájem, tak mi hned začala nabízet svoji známou, která měla klavír a mladou dceru, co také dělala jógu. A že bych tam mohl nejenom cvičit, ale i se s ní dát dohromady. Prchal jsem, až se za mnou prášilo. A přesně tam jsem potom skončil, pracoval 12 let a byl velmi spokojený. Ptal jsem se také na dívku. Přesně mi předpověděla, jaká přijde. Řekla, že to bude mladá dívka, velmi hodná, blondýnka, a bude mě mít velmi ráda. Také to se přesně splnilo, aniž bych pro to hnul prstem. Nakonec se zeptala, co to mám s sebou, že cítí velkou energii. Já jsem povídal, že mám v peněžence fotky indických mistrů. Chtěla je ukázat. Byl tam Ramana Mahárši, Paramahansa Jógánanda a Rámakrišna. Tak je hladila a říkala, že to je krása, to je krása, to je síla. Nech si je v té peněžence, to ti bude pomáhat. A já jí pak povídám, že jsem myslel, že to dělá podle karet. Jiříčku, řekla ona, můžeme se na to klidně podívat i pomocí karet. Táhnul jsem a vyšlo to samé. Bylo to prostě neuvěřitelné. V tu chvíli jsem nemohl tušit, že to, co mi řekla, se všechno naprosto stoprocentně uskuteční. Až teprve později jsem byl překvapen. Velmi lituji, že už jsem tuto paní nikdy neviděl.
Nyní odbočím k Honzovi Havelkovi, který hodně v té době ovlivňoval můj osobní život. Tak se mu líbila moje hudba, kterou jsem tehdy provozoval, že se rozhodl mi natočit první LP desku. Tehdy ještě CD neexistovala. Samozřejmě, že to
neměla být LP deska jako taková, protože na to neměl žádné možnosti, ale mělo to být něco jako LP deska, ale na magnetofonovém pásku. Teď si může skoro každý ve svém vlastním studiu něco natočit a pak si to také vydat, třeba jen pro pár lidí. A nějakým takovým způsobem se Honza rozhodl, že mě natočí.
Nahrávání prvního alba u Havelky
Nejprve jsme se domluvili, co na té desce bude za skladby a Honza měl také podmínku, aby si tam trošku zahrál. Protože neměl sám nahrávací zařízení, musel si vše vypůjčit, aby mohl pracovat se zvukem a bylo to co nejkvalitnější. To se mu podařilo. Protože byl technicky zdatný, tak vše správně propojil. Jen si stěžoval, že mu tam moje energie dělá občas výkyvy. Důležité bylo, že v té době jeho žena Vendulka byla už v porodnici s druhým dítětem a my jsme měli jediný víkend na to, abychom to vše natočili, protože po narození dítěte by to už nebylo možné. Takže jsem měl vlastně hlavně já nůž pod krkem.
První skladba nebyla problém, tam byly flétny, nějaké zpívání a zvonečky. Honza přidělal pěkné echo, protože to mělo znít jako v Tádž Mahálu, který mě inspiroval. Druhá skladba byla na dvanáctistrunnou kytaru, a tam Honza použil jakýsi domácí syntezátor v pozadí. Byl to prostě tón, který zesílil, a potom zase zeslabil. Poslední skladba byla na akustickou kytaru, nejdelší ze všech. Natočil jsem ji, ale Honza nebyl spokojený. Tak jsem ji natočil znovu a opět nebyl spokojený. Prostě mě