podstatách, nedostanou se hlouběji, proto mají nejrůznější atributy. Čerpají z výsledků ontických věd a zobecňují jejich výtěžky, nejsou
původním myšlením; jen mechanickým usebíráním toho, na co přišly vědy přírodní. Problémem je to, že všechny výsledky těchto věd jsou jen prolongací neuvědomované a skryté determinace, která je vždy na počátku, tj. v ontologickém myšlení. Pokud vědci chybí počátek, je to vždy jen hra.
„Otázka po podstatě bytí tudíž vyžaduje apodiktický, na antropologických předpokladech nezávislý terén, který je s to, jak výše ukázáno, poskytnout pouze reduktivní postup. Ontologie, v tomto hlubokém smyslu, je transcendentální nauka o podstatě a formách thetického vědomí vůbec.“225 Toto by měli pochopit antropologové všech druhů a můžeme říci, přibývá jich, stále vznikají nové a nové antropologie, až je to trapné. „Bytí je univerzální (tj. veškerou zkušenost obepínající) zákon vykazatelnosti, tj. závazné víry v předmětnost, platný pro každé vědomí oné předmětnosti.“226 Univerzita nemůže zahodit fi losofi i, zahazuje tak samu sebe a proměňuje se na průmyslovou školu, sloužící potřebám machthábrů na trhu.
Via negationis je fi losofi í fenomenologickou, jdeme k počátku a počátek je arché, není jen za námi, je před námi a vyzývá nás ke kongruenci prostřednictvím naší privace, prostřednictvím hladu po pravdě, která je tím nejvyšším. Patočka by to řekl daleko pravdivěji: „Víra fenomenologického diváka není recepce, nýbrž jeho pohledem teprve povstává, teprve pro něj platí transcendentální život.“227 Jen žijete-li v napětí bytostného tázání, rodí se ve Vás celek bez marga, jenž je vhledem do bytí samého, bytí se nedá vnímat, zpředmětňovat a měřit, či na něj ukatovat svým prstem (digitus) a pojmenovávat jej jakožto podstatu nejposlednější a nejpočátečnější. Bytí se v nás musí rodit, jinak je nepotkáme nikde na světě. Bohužel empirie na to nepostačuje, zde je důležité jen myšlení myšleného, které se rodí z hlubokého hladu po podstatě, z privace z bytostného tázání. Zde je věda bezmocná. „ Akt a smyslové kvality jsou dány zcela jiným způsobem než mínění jako takové. Akt a smyslové kvality náleží k prožitku, jsou dány jako to, z čeho se prožitek
225) Ibidem, s. 174.
226) Ibidem, s. 174.
227) Ibidem, s. 175.
skládá, co neexistuje mimo něj. Naproti tomu míněný stůl přesahuje každý aktuální prožitek, ba vlastně v něm není nikdy obsažen. Akt a kvalitativní rozmanitost jsou apodikticky dány; jak je však dán stůl? “228 Míněný stůl je součástí intencionálního aktu, jehož noeze je kvalita a noema je předmětný smysl vstupující do „stolu“ v tzv., objektivní realitě. Předmětný smysl vstupuje do hýlé z noeze, z kvality aktu. Materie aktu je tím, co je v transcendenci. Z čeho vystupuje předmětný smysl? Z noeze, která je výsledkem variování nikoli jen urimpresí v prvotním smyslu ale i urimpresí, které jsou již protencemi vytvořenými dávno před touto urimpresí variováním předešlého.
Jak se to stane, že protence je urimpresí? Jen tak, že si ji uvědomíme jako přítomnost díky transcendentální epoché, kterou jsme schopni probudit ze samozřejmé slepoty právě tyto kusy našeho toku cogitationes. Jen proto musíme se naučit dívat, jakoby poprvé, tj. opustit samozřejmost objektivity a nahlédnout i objektivitu jako fenomén, která v nás řídí naše jistoty, pak už nikdy si nebudeme tak jisti objektivní realitou, jako je tomu u běžného člověka či v dokazování před soudem.
V paprsku intence do světa, kterému v reflexi říkáme já, je obsaženo obrovské množství poukazů, které jsou intencionálně propleteny v teleologické souvislosti, která je u zdravého člověka vždy jednoduchostí. V této poloze pak hermeneuticky analyzujeme jáství druhého člověka v psychoterapii, či v běžném lidském životním hledání. Nejsme tak jednoduché bytosti, jak to nacházíme v běžné lidské reflexi. Diskursivní dianoía předchází epistémé. Mýlí se ti, kteří si myslí, že vzdělávání musí být od útlého věku determinováno jen určitým způsobem, naopak, tak zmenšíme a zúžíme svět, ve kterém pak bude žít náš student jako v jediném celku, což mu jen ublíží. Musíme mu otevřít intencionální propletenost našeho světa a bytí, musíme mu nabídnout ten „oceán“ poukazů a souvislostí a nikoli mu uzavírat cestu k tomuto bohatství.
Duševní život představuje neuvěřitelnou propojenost s paprskem, kterému říkáme „intence do světa být“. Je to obrovský věnec, jímž
228) Ibidem, s. 176.
prochází tato intence do světa. Vyvolává se rozhovorem, kterým je každé pohlédnutí na svět kolem nás, každý zvuk, jenž k nám dolehne, každá myšlenka, která nás ukotví v teďkosti, to vše plus asociace a metaforická přiblížení atd., atd., to vše je ve smyslu „legein“ uloženo v této hlavní intenci do světa. Je to usebírání a uvlastňování ve smyslu heideggerovského „das Er-eignis“. Potřebujeme vodítko, dostatečný důvod, potřebujeme uvlastněný počátek, potřebujeme arché, které není jen před námi v dávné minulosti, ale které je i před námi, protože nás vyzývá; arché vždy vládne! U Heideggera je to bytí jako der Abgrund, jako die Lichtung (od německého leicht odvozený). Ztratili jsme to, co tak pevně a přesně znali Řekové, v tom je jejich velikost, jejich arché my nedokážeme dostatečně myslet. K tomu potřebujeme žít v napětí bytostných otázek: „ Zapomíná se, že termínem „ideální bytí“ nemínil Husserl řešit, nýbrž pouze naznačit problém; právě co námi uvedeno dosvědčuje, že bytí „ideálních předmětů“ a „ideálních vztahů“ nelze si myslet bolzanovsky naivně jako absolutně nezávislé na subjektu, nýbrž že k jejich ontologickému smyslu patří, že mohou principiálně být dány jenom v naznačené intelektuální aktivitě.“229
Pokud člověk nežije „in der Besinnung“, řečeno heideggerovsky, nevstoupí do horizontu ideálního bytí, jak nahoře přesně říká Jan Patočka. „Dei Besinnung je větření, které je prodléváním v napětí uvlastněného tázání, což je tázání, které se rodí z vlastního pramene.
Velmi důležité je pochopit: „ Že ideace v oboru transcendentálním je vůbec možná, není třeba dokazovat; její možnost je v tom, že existuje pro nás rozdíl mezi vzpomínkou, vněmem atd. a jinými duševními akty, prostě, že existuje typika prožívání. Všude pak, kde je typika, je možná tematizace této typiky, tj. eidetický názor.“230 Co jsou tyto typiky? Jednoduše řečeno, jsou to pozadí, na kterých pak vystupují obsahy noematické. Typiky jsou fenomény pro mnohé velmi temné, neuvědomujeme si totiž, že náleží k toku cogitationes, nikoli k okolnímu světu, jenž je od nás oddělen transcendencí. Patočka to přesně vyloží: „…totiž redukci transcendentální fakticity na transcendentální eidetiku, nejen tedy, že provádí
229) Ibidem, s. 183.
230) Ibidem, s. 184.