„A ta naslouchátka si s sebou, slečno, neberte,“ doporučil jí s úsměvem pan Slanina. „Krásu musejí nasávat všechny čivy.“
18
Josefína netušila, jakého umělce hodlá zbytek Tvrdíkovy rodiny nasávat, a bylo jí to jedno. Nicméně se nehodlala řídit ani tetiným doporučením, aby to samé provozovala na hotelovém baru, a jala se špehovat Tvrdíka. Nebylo to příliš těžké. Koberce v chodbách tlumily krok.
„Netušila jsem, že jste policajt,“ rozpoznala hlas pokojské Malinky. Ozýval se z jednoho pokoje ve druhém patře.
„Mám se bát?“ švitořila dál. „Pane inspektore?“
„Komisaři,“ opravil ji.
„To je víc?“
„Je.“
„No teda,“ zavrněla Malinka.
Znovu to živočišné dusno. Linulo se z pootevřených dveří jako neviditelný had.
„Chodíte do sauny?“ zeptal se Tvrdík.
„Jen s někým. Samotnou mě to nebaví, pane komisaři.“ Poslední dvě slova si vychutnala jako someliér doušek vína.
„A tady v hotelu taky?“ odkašlal si.
„Ne. Na to nemám čas. S ženskýma tam vytíráme, a to je tak všechno.“
„Ta židle, paní Malinová…“ Nato se ozvalo bouchnutí, jako když někdo zavře skříň.
„Kterápak?“ odtušila Malinka.
Josefína usoudila, že je právě nejvyšší čas, aby zasáhla. Vešla do pokoje. Tvrdík ukončil ústup přišpendlený zády k šatníku, zatímco pokojská mu nechala jen velmi málo prostoru k obraně. Mohla za to její velká prsa a tyč s prachovkou.
„Pan komisař má na mysli židli, kterou byly zatarasené dveře do sauny,“ pronesla Josefína.
Jediný, kdo z dvojice vykázal jakési rozpaky, byl komisař. Trvaly však jen zlomek sekundy, aby je vzápětí vystřídal výraz pokerového hráče.
Malinka glanc neztratila vůbec. Rozložila teleskopickou tyč a jala se oprašovat lustr. „Tahle židle je taková putovní. Když lidé čekají na proceduru, tak si na ni můžou hrcnout. Někdy je blíž k bazénu, někdy stojí u sauny – záleží na tom, kdo si ji zrovna půjčí.“
„Pochopil jsem, že vám dala Lehká výpověď,“ chopil se opět iniciativy Tvrdík. „Musela jste na ni mít vztek.“
„Jakpak by ne,“ smýčila Malinka skleněná cingrlátka. „Dostat padáka jen proto, že mám lepší figuru…“
„To si myslíte?“
„Co jiného?“ Nechala práce, roztáhla paže a vypjala hrudník jako na zkoušce baletu.
„Mně jste říkala, že vás vyhodila kvůli drbům,“ pokusila se ji vrátit na zem Josefína.
Evidentně bezvýsledně. „Jakým drbům?“ zasmála se Malinka. „Že občas s holkama ve skladu něco semeleme, to je přeci úplně normální.“
„Co jste dělala v osm večer?“ zeptal se Tvrdík. Zrak mu neustále sjížděl do Malinčina dekoltu jako na horské dráze.
„V osm? Šla jsem se s ostatníma juknout na průvod,“ odpověděla pokojská a šponovala se ještě víc. Nahoře i dole.
„Ano, ale až ve čtvrt na devět,“ namítl.
„To je možný.“
„Kde jste byla předtím?“
„Zastavila jsem se v kuchyni a pak jsme šli všichni ven.“
„Malinová!“ zahlaholil na chodbě hlas. „Malinová, kdo hlásil, že kape sprcha na dvacet osmičce?“
„Já!“ křikla pokojská.
Do pokoje vkročil ředitel Brousil. „Už se na to někdo – aha, promiňte.“
„Jdete mi do rány, pane řediteli,“ přivítal ho Tvrdík.
„Jistě.“
„Paní Malinová, mohla byste…,“ naznačil Tvrdík pokojské. „Josefíno?“ zkusil štěstí i u ní.
„Jsi si jistý?“ ukázala na skříň.
„Určitě.“
Obě se vydaly ke dveřím. Na prahu se Josefína otočila: „Ale nezapomeň se pana ředitele zeptat, kvůli čemu se včera s Ivetou Lehkou hádali.“
Tvrdík pohlédl na ni a potom na Brousila. „Jakpak to?“
„Nevím, na co paní Divíšková naráží,“ namítl ředitel.
Josefína zabouchla dveře Malince před nosem a vrátila se k mužům v místnosti. „Ve tři čtvrtě na čtyři. Prý hodně hlasitě.“
Brousil se naježil. „To vám řekl kdo?“
„Tasemnice bezbranná.“ Prdelatá, kozatá, malinová, dodala v duchu.
„Prosím?“
„Pane Brousile,“ zasáhl Tvrdík, „čeho se ta hádka týkala?“
„Hádka je silné slovo,“ ohradil se Brousil. „Šlo spíš o důrazné napomenutí.“
„To mi musíte upřesnit.“
„Měl jsem výhrady k její profesionalitě. Poslední dobou svou funkci nezvládala, jak by měla.“