„Nesmítesenanizlobit,“snažilasejizachránitpanídeDambresse aomluvitjejínezvyklývzhled.„Jeužodmalataková,“pokusilase usmátacelousituaciuklidnit.„Nikdysenedalaspoutatdoženských šatůaradějidávalapřednostjízděnakoniadivokýmprojížďkámpo kraji,nežlisevěnovalavyšíváníajinýmryzedívčímzábavám.Jsem vlastněpyšná,žejetaková;Michèlejezkrátkaosobnost,“obhajovala dívkusveškerouhorlivostíanedůvěřivěsledovalareakcijejínové příbuzné.
Tedy Elisabeth říkala pravdu,ujistilasevduchupanídeFontaineDeveraux. Ale tohle ti brzy vyženu z hlavy,pomyslelasiještě.Avten momentnajejítvářizazářilvítězoslavnýúsměv.
Ve společnosti vévodkyně a jejích synů nerozlučné přítelkyně příjemně a velmi chutně poobědvaly. Počáteční rozpaky zpřítomnostidívčinadoprovodusezdánlivěrozplynulyaurozená společnostsechystalakodpolednízábavě.
„Smím vás, Angeliko, pozvat na prohlídku našich skleníků?“ obrátilaMarie-Clairesvoupozornostkhraběnce,kdyžvšichnidopili kávu.„Dokončilijsmejeteprvenedávno,“pokračovalaspatřičnou pýchou. „Nechala jsem dovézt tropické rostliny až zafrického kontinentu,kteréjsouveFranciivelkouvzácnostíavěřte,žejen málokterépanstvísetakovýmimůžepochlubit,“snažilaseupoutat hraběnčinupozornost.
„Rádypřijmemevašemilépozvání,“odpovědělazdvořilepaníde Dambresse,„nemámpravdu,drahá?“otočilasekesvéschovance,vzala ji za ruku a začala se těšit na nové společné zážitky a zároveň
pocítilavelkou úlevu na duši, že prvotní nevole vůči její osobě konečněpominula.
„Alekdepak!“zmařilazáhyjejíplányvévodkyně.„Nechmenaše mladé,abysespolutrochuseznámili,“rozhodlataknekompromisně, žeseMichèleaninepokusilaodporovat,abyznovusvouurozenou tetunerozhněvala.„Ujmetesesvésestřenky,André?“obrátilasena staršíhosyna.
„Ale jistě, mamá; svelkým potěšením,“ usmál se neodolatelně mladíkagalantněnabídlzaraženéslečněsvérámě.
Michèle se spíše zdonucení zavěsila do svého bratrance a vdoprovodu mladšího Luise se společně vydali na procházku do rozlehléhoparku.
Mladývévodasesnažilsvousvěřenkynibavitvtipnýmipříhodami, sečmohl,aleúsměvnajejítvářisemunedařilozažádnýchokolností vyloudit. Dívka byla duchem nepřítomna; své myšlenky neustále směřovalakhraběnce,odkterébylataknajednou nepochopitelně odloučena.
„Vášbratrjestáletakzamlklý?“otočilasezasebepochvílislečna deMorinkmladíkovi,kterýsezaniminesměleakradmoloudal.
„Jetotaktrochupodivín,stáleuzavřenývesvémvlastnímsvětě,“ odpovědělsnádechemjízlivostiAndré.„Jehojedinouvášníjehudba amalování,“dodalapřitomseshýblkzemi,dodlanínabralhroudu zledovatěléhosněhu,zekteréhouplácalvelkoukouliahodiljipo benjamínkovi. Krátce zasvištěla vzduchem a zasáhla ho přímo do obličeje.
„Vidíte,Michèle?Cojsemvámříkal?!Jinýbysebránil,nebomi tovrátilzpátky,aleon?“odkrylbílézubyvevelkémúsměvuačekal, žesekněmudívkapřidá.Jenžejivůbecneznal,ataknemohltušit,že nestrpíjakékolivbezpráví.
„Tojsteopravdutakovýzbabělec,kterýsitroufájennaslabšího?“ vmetlamuostrouvýtku,bleskurychlesebralaionasníhzezeměa jehosurovostmuschutíoplatila.
JenženaprotijejímuočekáváníseAndréjenrozesmál.
„Jste to ale tygřice, má milá! Celá hoříte nezkrotným temperamentem!“vyjeklneskrývanýmnadšením.„Myslím,žejena čase,abychjejtrochuzchladil,“zasypaljidalšísmrštíledovýchkulí.
JenomžeMichèletohomělaakorátdost,atakserozhodlaproútěk. Zapomnělavšak,žestojínahraněprudkéhosvahu.Udělalajediný malý pohyb a zrádná vrstva zledovatělého sněhu jí křupla pod nohama;bezmocnězavrávorala,upadlanazemapozádechsklouzla velkourychlostídolů,aždoprostředzamrzléhovodníhokanálu.
Sotvasevzpamatovala zprvotního šoku azešatů smetlasníh, pokusilaseopatrněznovupostavitnanohy.Kdyžtusepodníozvalo zlověstnépraskáníapohladkémpovrchusesměremodnírozeběhly drobnéprasklinypřipomínajícípavoučísíť.
Ach Bože! vyděsilaseažksmrti,kdyžsiuvědomila,vjaképastise ocitla.
„Zůstaňte,kdejste!“křiklnaniAndré,kdyžviděl,cosejístalo,a ijemudošlo,jakkřehkýjeled.
„Pomoztemi!“úpělazoufalstvímvyděšenáslečnadeMorin.