Rusové žádná pozemní vojska nemají. Půl hodiny nato útok ze západního břehu započal. Na ten odpověděli američtí spojenci Kurdů – jejich letectvo útočníka rozdrtilo.
V určitém okamžiku generálu Hassanovi zavolal jeho ruský kolega a požádal ho o přestávku, aby jeho lidé mohli z bojiště vynést mrtvé a raněné. Hassan se podivil: Tak člověk, co před půlhodinou tvrdil, že tu Rusové vůbec žádné síly nemají, teď prosí o příměří?! Ve čtyři ráno po dělostřelecké a raketometné přípravě, po níž následovalo letecké bombardování, začaly zbytky kolony „přežehlovat“ americké vrtulníky. Zpátky k Eufratu se oddíly vrátily značně prořídlé a bez většiny techniky – ze samostatné obrněné skupiny zbyl jeden tank sovětské výroby T-72.
Verze průběhu této události, již „oficiálně schválila Wagnerova soukromá vojenská společnost, je vyložena v dokumentu s názvem „průvodní dopis“. Ten vznikl tři týdny po boji a nejspíš ho přiložili k seznamu žoldáků navržených na státní vyznamenání. V tomto textu se tvrdilo, že 7. února wagnerovci neútočili, ale jen drželi předtím dobyté pozice, jež bez ohledu na ztráty také udrželi. Takže v podstatě zvítězili.
Popis událostí v průvodním dopise začíná časem 17.49, kdy wagnerovci údajně zaznamenali pozemní boj za účasti Kurdů v blízkosti ropné rafinérie El-Tabíja; kdo byl protivníkem Kurdů, se v průvodním dopise neupřesňuje. Kolem desáté hodiny večerní objevil wagnerovský dron asi ve dvacetikilometrové vzdálenosti „živé síly nepřítele“, pohybující se směrem k postavením soukromé armády. Za půldruhé hodiny, kdy kurdské oddíly stále ještě nedošly na dohled wagnerovských pozic, „jednotky Společnosti“ pocítily první údery nepřátelského dělostřelectva. Kolem půlnoci se k útokům připojily i bitevní drony. Dá-li se tomuto dokumentu věřit, v 1.20 hod. na wagnerovce udeřilo americké letectvo a teprve po tomto náletu do útoku vyrazily i kurdské jednotky, které už tu čekala „odvetná palba“. Boj s nepřátelským letectvem a tanky trval až skoro do čtvrté hodiny ranní, načež se podařilo „útok odrazit“. V dopise se rovněž tvrdí, že oddíly
soukromé armády se vědomě vyhýbaly palbě po amerických vzdušných silách, aby „vyloučily jakoukoli provokaci“.
Obraz boje ve wagnerovských dokumentech je prakticky přesným opakem prohlášení Američanů a Kurdů. My předpokládáme, že americko-kurdská verze je pravdě podstatně blíž. O tom, že onoho dne se „útočným výpadům“ věnovali naopak právě wagnerovci, psali dokonce jejich stoupenci, například bývalý důstojník Igor Strelkov294 a bloger Michail Polynkov.295
Pokud budeme předpokládat, že první boj s Kurdy v šest večer, o němž se mluví v dokumentu Wagnerovy armády, vedly právě její oddíly, které se odhodlaly k prvnímu výpadu, logika věci začne být naprosto jasná. Tím spíš, že to není jediná kulišárna v „průvodním dopise“: Dokonce i kdyby se wagnerovci rozhodli, že nějaký americký letoun sestřelí, tak by to jednoduše nebyli
schopni udělat, protože ve svých řadách neměli ani jediného specialistu na protivzdušný boj, o příslušné výzbroji ani nemluvě.
Když jsme porovnali různé seznamy z wagnerovských archivů,296 dokázali jsme nanejvýš přesně určit ztráty, jež ruští žoldáci v bitvě u Chšamu utrpěli. V noci ze 7. na 8. února padlo 80 mužů – kromě Rusů také sedm občanů Ukrajiny, jeden Armén, jeden Kazach a jeden Moldavan.
Nejvíc to u Chšamu schytal 5. útočný oddíl (tak se u Wagnera říká základní taktické jednotce, odpovídající zesílené rotě, tedy asi dvěma stovkám vojáků) – ten ztratil 41 mužů a vykázal i 140 raněných, takže v podstatě byl zcela zničen. Další jednotka, která to sakramentsky schytala, byla skupina Karpaty, která se začínala formovat už v roce 2014, a to především z občanů Ukrajiny, znalých ukrajinštiny a ukrajinských reálií. Ti měli být podle původního plánu využiti pro účely rozvědky a diverzní činnosti v ukrajinském týlu, ale když pak vypuklo syrské tažení, Karpaty se změnily v cosi připomínající normální bojovou rotu. Její ztráty představovaly 23 mrtvých a 16 raněných. Příčiny smrti u většiny vojáků, uvedené v dokumentech, odpovídají důsledkům mohutného vzdušného úderu, což je
především fatální poškození celého těla či jeho části, ohořelé mrtvoly i utrhané hlavy a končetiny.
Veškerá nalezená jména jsme si řádně ověřili. O smrti některých z nich veřejně mluvili rodinní příslušníci, smrt jiných jsme dokládali údaji z kartoték a dalších otevřených materiálů. Ani jeden z našeho seznamu padlých se po únoru 2018 v informačním prostoru už nikdy neobjevil.
Máme proto za prokázané, že v noci ze 7. na 8. února operovalo na levém břehu Eufratu wagnerovské uskupení, jež tvořily tři úderné oddíly o celkovém počtu zhruba 600 mužů (ostatně jeden z oddílů do boje vůbec nezasáhl). Kolonu doprovázely dva či tři tanky sovětského vzoru T-72 a technika pro dělostřeleckou podporu – samohybná i vlečná děla. Wagnerovci se pokusili rozvinout útok z předmostí na levém břehu řeky a obsadit ropnou rafinérii Somoso, jenže dělostřelecké ostřelování, protiútok americké těžké techniky a nakonec i letecký úder vedly k tomu, že zdecimovány byly už pochodové proudy a oddíly zaznamenaly naprosto mimořádné ztráty. A tak wagnerovci, působící nezávisle na pravidelné ruské armádě, vyvolali první rusko-americký přímý ozbrojený konflikt a byli v něm krutě poraženi. Za tyto úspěchy bylo 283 wagnerovců navrženo na státní vyznamenání a medaile – 80 z nich posmrtně…
Lidé, kteří jednotky do tohoto dobrodružství vedli, zůstali naživu. 5. údernému oddílu velel šestačtyřicetiletý Alexandr Jemeljanov, původním povoláním traktorista, který na základě smlouvy s armádou sloužil už v Čečensku. Tři roky před bitvou u Chšamu byl za vyhrožování vraždou297 odsouzen k 80 hodinám veřejně prospěšných prací. V čele skupiny Karpaty stál jessentucký rodák Alexandr Moskalenko, o němž je toho známo ještě méně. V okamžiku, kdy spatřila světlo světa tato kniha, už se oba mohli pochlubit tituly Hrdina Ruska.
To jejich podřízení měli menší štěstí. Jejich příbuzní museli často podniknout zoufalé kroky, aby zjistili alespoň okolnosti smrti svých blízkých.