„No, a co teprve moje,“ odvětil Franz. „Když mi bylo čtrnáct, žil jsem jenom lyrikou.“ Protočil oči. „Uvázal jsem si kolem krku hedvábnou šálu a o přestávkách přednášel strašně špatné básně.“
„Máš někde nějakou fotku z těch dob?“
„Doufám, že ne!“ Franz trochu zčervenal. „Myslím, že bych dnes sám sobě nafackoval, když nad tím přemýšlím. Tragický, co?“
Na okamžik si před sebou představila studentíka Franze, jak – místo aby trousil cynické komentáře – recituje se zdviženou hlavou básně. Musela se usmát. „Trochu tragické, ale sympatické!“
Franz se také usmál. Pak se Fanny začala opět věnovat mikroskopu a co nejsvědomitěji zaznamenávala změny na orgánech, zatímco jí Franz ukazoval další řezy.
Po chvíli se rozletěly dveře a do místnosti vpadl Valdéry. „Už budete hotoví? Musím nutně zanalyzovat několik důležitých vzorků.“
„Ano, už to bude, a jaké vzorky?“ zeptal se Franz.
Valdéry si odkašlal. „Právě jsem pitval jeden velmi kontroverzní případ, zatímco vy jste se tady nahoře dobře bavili, a chci ještě obarvit několik krevních stěrů.“
Franz zvedl nevěřícně jedno obočí.
„A co to bylo za případ?“ zeptala se Fanny. Měla dojem, že Valdéry jim to chce nutně povědět.
Vzdychl, projel si rukou vlasy a opřel se o futro. „Velmi složitý. Ale někdo se musí odvážit vzít si i ty obtížné případy.“ Rozesmál se. „Zastřelení. Z větší vzdálenosti. Podle všeho našli oběť v Hietzingu. Mrtvola byla oblečena jako na maškarní bál – uprostřed léta.“
Fanny zvedla hlavu a nakrčila čelo. „A kdo je ten mrtvý?“
Valdéry mávl rukou. „Pánové inspektoři to ještě vyšetřují. Bohužel u sebe neměl peněženku nebo něco podobného. Nejspíš si ji přivlastnil vrah.“
Fanny vyskočila. „T-tu mrtvolu bych si ráda prohlédla!“
Franz vzdychl. „To mi bylo jasný…“
„Výtečně!“ pronesl Valdéry velkodušně. „Jestli za to můžu použít mikroskop… Ale ne že mi na něho budete sahat, slečno Goldmannová!“
„Samozřejmě že ne!“ zašeptala Fanny a protlačila se kolem něho ven. Běžela po schodech dolů a potichu klela. Zrovna když byla s Franzem nahoře, přivezli policisté oběť vraždy –a ona zase promeškala pitvu.
Když vtrhla do pitevny, právě spatřila, jak Gert mrtvého pomalu převáží směrem do márnice.
„Počkej prosím!“
„Co je?“ zabručel Gert ospale a zastavil se.
„Chci se na tu mrtvolu ještě podívat!“
Gert pokrčil rameny. „Je celá tvoje, jestli se pak o ni postaráš.“ Odvrátil se a šoural se zpátky k židli, kterou si postavil ke stěně.
Fanny zírala na mrtvého. Byl hubený a bledý. Černé vlasy měl sčesané na stranu. Valdéry opět co nejlépe zavřel břicho i hrudní koš. Pod levou stranou hrudníku se vyjímala asi na pěst velká střelná rána, kolem které se zabarvila tkáň do tmavě modrého odstínu.
Valdéry musel pitvu provést obzvlášť rychle, aby mu do toho Franz nemohl mluvit.
„Neviděl jsi náhodou někde u jeho věcí bílou květinu?“ zeptala se Fanny.
„Ech?“ zamumlal Gert rozespale.
Fanny obrátila oči v sloup a rozhlédla se. Valdéry hodil věci mrtvého do dřevěné bedny a nechal je tam. Fanny viděla, jak z ní vyčuhuje cíp černé látky.
Popošla a podívala se dovnitř. Černý letní oblek. Motýlek. Fanny pokládala jednotlivé kusy oblečení vedle bedny. Našla ještě bílou košili, pár lakovaných polobotek a vedle nich…
Zadržela dech. Prsty přejela přes lesklý povrch bílé benátské masky a okraje černých štěrbin pro oči.
Postava, kterou tak často vídala, ale nebyla si jistá, zda je skutečná…
Spěšně uklidila oblečení zpátky do bedny.
Bílou květinu nenašla. To znamená, že se nejedná o Waidringova muže.
Pomalu se vrátila k mrtvému a pozorovala jeho bledý obličej.
Byl to snad vrah Helmuta Anky, jenž zanechával ty tajemné vzkazy? Pokud ano, tak její naděje právě umřely… A ona ani nevěděla, kdo to byl.
„Proč ses jen nechal chytit?“
Fanny zakroutila hlavou. Tím jí zůstává jenom jedna osoba, která by pro Waidringa mohla být nebezpečná.
Nepravá Tilde…
Je možné, že čas ji tlačí víc, než si myslela. Pokud Waidring vyřídil svého protivníka, pak už nepotřebuje ani Fanny, aby mu podávala zprávy z pitev.
A když už mu bude k ničemu, co s ní udělá?
Zatraceně. Neměla se spoléhat na to, že za ní její problémy vyřeší někdo jiný.
Žádné místo nepřipomínalo Fanny kamarádku Tilde bolestněji než vídeňský Burgtheater, zejména prostor pod jevištěm, kde nejpozději od odpoledne panoval čilý ruch a shon. Rekvizitáři pobíhali sem a tam a poponášeli meče, láhve od vína a nádobí z jednoho místa na druhé. Herci deklamovali své monology a prováděli roztodivná řečová cvičení, aby si procvičili mluvidla.
„U dubu usnul v kruhu muž, svůj um tu ukul v útlou kuš!“
Když Fanny nakoukla mezi dvěma kulisami, jež se právě malovaly, dovnitř, vonělo to tady zcela očekávatelně, jako v divadle – po dřevě, líčidlech a parfému. Pilně nacvičující herci na sobě měli černé kostýmy a ďábelské masky, což Fanny na náladě zrovna nepřidalo.