„Dobře, můžu to zkusit – prosím, zůstaňte chvíli na lince.“
Grace stiskla tlačítko na stolním telefonu.
„Sarah, někdo tě shání. Ženská s nějakým cizím přízvukem. Povídala, že s tebou potřebuje mluvit.“
„Kdo to je?“
„To je právě to. Odmítla mi to říct. Prý musí mluvit jenom s tebou.“
„Doufám, že mi někdo nebude nabízet refinancování hypotéky na můj dům nebo na něm nechce kupovat nějaký podíl. Vezmu si to tady.“
Sarah stiskla blikající tlačítko na svém stolním telefonu.
Ten hlas poznala okamžitě.
Ania.
A dokonce i přes telefonní aparát Sarah vycítila, že mladá ošetřovatelka má strach: hlas jí zadrhával a skoro šeptala.
„Sarah – musím vám něco říct.“
A zrovna když jsme si s Jackem mysleli, že je po všem.
Tohle detektivování dokáže být opravdu nevypočitatelné.
„Ano, Anio – o co jde?“
„Ne, teďka nemůžu, po telefonu ne.“
„Dobře.“
Viděla, jak se na ni Grace dívá a z výrazu obličeje jí čiší zvědavost.
„Ehm. Tak co kdybychom se sešly třeba u Ploughmana nebo u Huffingtonů…“
Okamžitě se ozvalo „ne“.
„Někde, kde být samy.“
Sarah bylo jasné, že při té bílé kalamitě venku nepřipadá v úvahu nějaká procházka parkem.
„Mohla byste přijít ke mně do kanceláře, je to jen…“
Další rázné „ne“.
„Někdo mě může vidět. Kancelář je na náměstí.“
A tu se na Sarah přeneslo něco ze strachu, který vycítila u Anii. Když má mladá ošetřovatelka důvody být takhle nervózní a vylekaná… Možná je ve hře něco, z čeho by měla mít obavy i Sarah.
Usilovně přemýšlela, kde by se mohly sejít a nikdo je při tom nemohl vidět.
Napadla ji jediná možnost.
„Anio, co kdybychom se sešly v kostele v některé ze zadních lavic? V téhle době by měl být kostel prázdný.“
Žena na druhém konci linky váhala.
„Dobře. Tam já s váma můžu potkat. Kdy?“
Sarah se podívala po Grace. „Dokážeš to tady zvládnout sama?“
„Ale jistě.“
Pak řekla Sarah do telefonu: „Tak za deset minut?“
Žena u druhého telefonu se zjevně zhluboka nadechla.
„Ano.“
„Zatím na shledanou,“ rozloučila se Sarah.
Položila sluchátko do vidlice, vstala od stolu a naposled se podívala na neuspořádané letní snímky dětí. Léto.
Už aby co nejdřív přišlo, pomyslela si.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se Grace.
Její asistentka měla skvělou vlastnost, že se zbytečně nevyptávala, když se Sarah s Jackem pustili do nějakého „případu“. Většina lidí by umírala zvědavostí – ale Grace měla jen snahu pomáhat a počkat si…
Až bude po všem, Sarah jí všechno dopodrobna vylíčí.
„Na chviličku musím odejít. Nevím jistě, jak dlouho…“
„Jen žádný strach. Je všechno v pořádku, Sarah?“
Zajímavé.
Tahle myšlenka ji ještě nenapadla – že by jí totiž mohlo hrozit nějaké nebezpečí.
„Já… myslím, že ano. Kdyby něco, mám u sebe telefon. Jenom si musím s někým popovídat.“
Grace přikývla. „Buď opatrná.“
„Jako vždycky,“ odpověděla Sarah.
Jenže dobře věděla, že to není tak docela pravda.
Popadla prošívanou bundu a vlněnou čepici a spěchala z kanceláře do cherringhamských ulic stále ještě plných sněhu. Aniu našla v kostele v poslední lavici vpravo, skoro úplně schovanou za křtitelnicí.
U oltáře v přední části chrámu hořelo několik svící a skrz barevné okno nad oltářem dovnitř pronikaly sluneční paprsky. Avšak řady kostelních lavic zůstávaly v šerém stínu.
Kromě Anii, která seděla v lavici jako myška a dívala se, jak Sarah chvatně vstupuje do kostela, byl chrám liduprázdný.
Sarah vešla do lavice z pravé strany a Ania kousek poposedla, aby jí udělala místo.
Když se daly do řeči, obě mluvily šeptem.
Byly koneckonců v kostele… nebo to spíš zavinil strach v Aniině hlase?
„Děkuju, že vy přišla, Sarah. Musím vám to říct. Já nemůžu…“
Ošetřovatelka se odvrátila a upřela pohled dopředu, na oltář.
Je možné, že… že Ania patří k lidem, kteří věří v moc církve, v Boha, v sílu modliteb a posvátnost míst, jako je tohle?