Jedenáct vteřin vydechuju a cítím přitom, jak se mi uvolňují ramena a napětí v hrudi trochu povoluje. Sice ne úplně, ale stačí to, abych si uvědomil, že to pitomé dýchání možná vážně pomáhá. Což ale rozhodně tomu cvokaři nepřiznám.
„Skvělá práce,“ řekne doktor Curtis. Znovu drží tablet a něco do něj ťuká. „Jak se teď po tom cítíte?“
Zamručím a pokrčím jedním ramenem.
Doktor Curtis na mě mrkne, jako by věděl, že to pomohlo, ale že mu to nehodlám přiznat.
Mitch
Ve středu se máme sejít v aréně, kde trénují vombati. Jedno kluziště jsem si rezervoval pro sebe s Noahem, je mi jedno, kolik mě to stojí, hlavně když se nebudu muset potýkat se smečkou rozjívených fanoušků NHL.
Připravil jsem si různé vybavení a hromadu puků. Čekám, až dorazí Andie s Noahem, je mi samotnému trapně, jak často je vyhlížím u vstupních dveří. Neméně trapné je to, kolik času jsem ráno věnoval úpravě svého účesu, ačkoli mám na hlavě helmu.
V duchu si říkám, že se prostě těším, až uvidím Noaha pracovat samotného bez ostatních kluků, kteří ho provokují, jenže zároveň je mi jasné, že mi jde hlavně o to, zahlédnout Andiiny hnědé oči, možná i ten její dolíček ve tváři.
Když se dveře konečně otevřou, neobjeví se po Noahově boku Andie, ale nějaká postarší paní s prošedivělými vlasy, snědou pokožkou a očima, které jako by mi viděly až do žaludku.
Dobruslím k nim a žena mě celého pomalu sjede pohledem… Ne ale tak, jako když si na někoho chcete udělat názor, spíš jako tělesný strážce posuzující možný zdroj nebezpečí. Prostuduje moje vousy, mé pravděpodobně zúžené oči, pak moje ramena a všimne si také potetovaných paží, které jsou jasně vidět, protože mám vyhrnuté rukávy šedého trika až k loktům. Pak její oči sjedou po nohou až ke tkaničkám bruslařských bot, nevynechají nic.
Pak vzhlédne opět nahoru, a naše pohledy se střetnou. Její oči působí chladně a vychytrale. Noah vskočí na led a rozjede se, usmívá se přitom, a ani já sám se při tom pohledu nedokážu ubránit úsměvu. Nejsem zvyklý vidět ho rozesmátého, působí to, jako by se celé kluziště zalilo světlem. V tom se podobá své sestře.
„Nazdar, Downsby,“ pronesu, když se prožene kolem mě a snaží se do mě vrazit ramenem, ale já se ani nehnu, jen se nahlas zasměju a z legrace ho praštím do zad. Smích mě zahřeje a zašimrá v krku. Připadá mi to skoro jako něco cizího, napadne mě, kdy jsem se vlastně naposledy nahlas zasmál?
Noah zamíří přímo k pukům a začne je střílet na branku. Během toho přejedu k místu, kde stojí paní, která ho přivedla.
„Někdo dneska v práci zavolal, že je nemocný, a Andie za něho na poslední chvíli vzala směnu,“ vysvětlí mi a váhavě se na mě usměje. „Mimochodem, já jsem Ronda.“
Přikývnu, abych dal najevo, že jsem s jejím úvodem srozuměný. „Mitch.“
Jeden koutek úst se jí zkřiví do neveselého úsměvu. „Však já vím, kdo jste, mladý muži.“
„Zdá se, že mě moje pověst předchází.“
„To si pište,“ pronese a posadí se na blízkou lavici.
Pane jo. Tahle ženská je sice tak o padesát kilo lehčí než já a o půl metru menší, ale připadám si před ní nějak maličký. Mám za to, že její chladné chování nevychází ani tak z toho, že by o sobě měla oproti mně nějaké zvlášť vysoké mínění, spíš mi tak chce dát potichu najevo, že pokud bych čímkoli ublížil Andie nebo Noahovi, najde si mě a zabije mě. Za to ji dokážu respektovat.
Zhluboka vydechnu a dojedu za Noahem. Vyšle ke mně puk a já ho bez problému napálím do sítě, protože v bráně nepřekáží žádný brankář.