Kapitola 18.
Polednice
Slávek se pomalu uzdravoval. Chůze mu dělala stále ještě obtíže, ale barva v obličeji se mu vrátila. Rty zrůžověly a jiskra v očích se opět rozhořela. Když se Mila vydávala s větvičkou do lesa, všimla si, že stromy nabraly zpět starou sílu. Vše se opět zelenalo. Společně seděli před domem na trávou zarostlé zemi. Slávek se vyhříval na sluníčku. Užíval si čerstvý vzduch i vůni lesa. Mila zaplétala věnec z nasbíraných pampelišek. Větévka se vznášela ve vzduchu a honila motýla poletujícího po zahrádce.
„Řekni mi další příběh od tvého dědy,“ narušil ticho lesa.
„Další příběh? Něco jako o Domojovi?“
„Přesně tak.“
Tamila se zamyslela. Dědeček jí říkal tolik příběhů, že bylo těžké vybrat si jen jeden. Dokázal příběhy vyprávět s takovou grácií, že zněly spíše jako vzpomínky.
„Kdysi vyprávěl o polednici.“
„Povídej. Bedlivě poslouchám.“
„Hm… Vždy říkával, že je to strašidlo, které chodí v pravé poledne, proto Polednice. Sám ji jako malý viděl.“ Slávek zvedl koutky úst v mírném úsměvu.
„Popisoval nám ji jako ohyzdnou babu v otrhaných šatech. Kulhající o holi vesnicí a trestající zlobivé děti.“
„Ošklivá babice?“ posměšně se ušklíbl. Větvička proletěla kolem jeho hlavy. Hnala se za vážkou jako divá.
„Babice,“ přitakala, „jednoho dne, když byl dědeček ještě malý, přišla do naší vesnice. Procházela kulhavým krokem po cestičkách mezi domy. Děti ji sledovaly z okna, ani nedutaly. Až na jednu dívku z kovářovic chalupy.“
Prohlédla si upletený věnec a vstala ze země.
„Polednice si to mířila přímo k ní. Dědeček viděl, jak vchází do jejich dveří. Ty se zabouchly a pláč ustal.“ Dřepla si před Slávka. Položila mu
věnec na hlavu.
„Dívku už nikdy nikdo neviděl.“
„Hezká pohádka.“
„To není pohádka.“
Slávek si stáhl věnec z hlavy a prohlížel si žluté květy.
„Až na to, že polednice není vůbec stará baba. Vlastně jsi ji hodně připomínala, když jsi ve svatebních šatech chodila po lese.“
„Ale prosím tě.“ Chtěla si vzít věneček zpět, on ale uhnul.
„Vážně!“ Položil si ho zpět do vlasů.
„Je to dívka oděná ve svatebních šatech, která sice trestá zlobivé děti, ale určitě si je neodnáší k sobě do obydlí. Uznej! Kdo by chtěl mít pod střechou tolik uřvaných dětí,“ tvář mu zářila pobaveným úsměvem.
„Jsi strašnej.“ Vzala svůj věnec do ruky. Slávek ji uchopil za zápěstí.
„Možná. Ale i tak mě máš ráda.“
„To si ještě rozmyslím.“ Stáhl ji do své náruče. Bolest v boku dal znát jen jemným cukáním svalů na čelisti. Začal ji lechtat. Tamila se svíjela smíchy.
„Přiznej to“
„Nikdy!“ Slávek uhrančivě poslouchal zvuk jejího smíchu. Jako melodie zvonků na louce. Zpěv slunečnic vzdávající holt slunci. Zastavil svou ruku na jejím boku.
Mila se rozesmátě zeptala: „Co koukáš?“ naklonila hlavu na stranu.
Větvička vedle nich zacinkala.
„Kde ses tu vzala?“ Slávek uvítal rozptýlení. „Chceš nám něco říci?“
Kapitola 19.
Vesnina zahrada
V tu chvíli se větev začala kroutit a přetvářet, lámat a rovnat, až místo obyčejného klacku, se ve vzduchu vznášel zlatý klíč. Párkrát se otočil ve vzduchu a les kolem nich se začal vlnit, točit a roztahovat. Slávek ochranářsky přitáhl Milu k sobě. Svět kolem se měnil a přetvářel, smrskával a roztahoval. Mila se schovala do Slávkovy náruče. Motala se jí hlava z překrucování světa.
Když se opět odtáhla, neseděli už v lese u domku. Seděli uprostřed perfektně upraveného trávníku. Kolem se táhly záhony květin všech barev a druhů, známé i neznámé. Mezi nimi vedly cestičky z bílého kamene. Jezírko s křišťálovou vodou házelo duhové odlesky a ze skalky do něj dopadal vodopád. Z omamné vůně se Mile až motala hlava. Kolem létaly motýly a včelky. Mila si připadala nedůstojně na tak nádherném místě. A pak ji spatřila. Vesna k nim mířila lehkým krokem, skoro se nedotýkala země. Dlouhé zlaté vlasy měla rozpuštěné. Spadaly jí v jemném závěsu přes ramena do půlky pasu. Šaty zdobily květy, táhla za sebou vlečku z kopretin a pampelišek. Na hlavě jí seděla koruna lučního kvítí. Mila si bezděčně přejela rukou po krátkých vlasech.
„Vítejte v mé zahradě. Ušli jste již dlouhou cestu,“ rozhodila rukama v přátelském gestu. Mila si přitáhla ušmudlanou košili blíže k sobě a společně se Slávkem poklekli před Bohyní jara. Nedokázala promluvit. Srdce jí sevřel strach z nadlidsky krásné bytosti.
„Co vás sem přivádí?“
„Já…“ začala Mila, Slávek jí povzbudivě stiskl rameno, „my, rádi bychom tě požádali o možnost přát si u tvé studny.“ Tamila nedokázala uvěřit, že před chvílí byla uprostřed lesa, a teď klečí před Vesnou. Jako by se vše, co před chvílí cítila, když se na ni Slávek díval, rozplynulo v prach. A nahradila to pachuť staré zrady.
„Vy?“ pozvedla obočí a podívala se na Slávka. Šibalsky se jí zablýsklo v očích. Usmála se jedním koutkem úst.