RUBÍN; ZAKÁZANÁ LÁSKA
Miss Lunova byla tmavá.
Moje první učitelka Aira Hokkanenová měla téměř černé vlasy.
Maminčiny vlasy jsou kudrnaté, s trvalou, skoro černé.
Oči má ovšem modré.
Být tmavý má ale své meze a ty slušně překračuje teta Martta.
Kromě vlasů má tmavé taky obočí a oči.
I pohled má temný a pronikavý, a proto ji nikdo nemá rád; ani já.
Teta Martta není naše příbuzná, a tak ji ani rádi mít nemusíme.
Teta Martta je družka babiččina bratra, se kterým žije na psí knížku, a něco psího na ní je: pohledem nahání strach, kvůli cigaretám funí a věčně se nad tím či oním rozhorluje.
Ale k jejím nejhorším vlastnostem patří, že Strejdánka nenechá dopovídat žádnou historku do konce.
Strejdánek se jmenuje Väinö.
A je vším tím, čím teta Martta není: babiččiným bratrem a opravdovým příbuzným, dobráckým, tichým a slušným člověkem.
Se Strejdánkovým životem zvláštním způsobem souvisejí lodě, ačkoli je původem z vnitrozemí, z Hämeenlinny, stejně jako babička.
Už když žili tam, uměl vyráběl pozoruhodně krásné loďky z kůry, o kterých nám teta Martta vypráví, přestože sama byla tou dobou teprve kojenec a houpala se v kolébce na úplně opačné straně Finska.
Když měl Strejdánek pouhých devět let, přestěhoval se s mojí babičkou, tetou Kaisou a svými rodiči do helsinské čtvrti Kallio.
Na základní škole v Kalliu se nudil, kapesním nožíkem vyřezával do lavice plachetnice a nemohl se dočkat, až vyroste a dostane se na moře, vypráví teta Martta, která tou dobou seděla s bryndáčkem na krku a učila se jíst kaši lžičkou.
Otec babičky, tety Kaisy a Strejdánka, který živil rodinu jako čistič kanálů u městských technických a úklidových služeb, přistoupil na to, že babička ukončí základní školní docházku ve čtvrté třídě a bude s tetou Siiri na tržnici v Hakaniemi prodávat sledě, ale od svého jediného syna Väinöho očekával něco jiného.
A tak se Strejdánek musel potit v lavici až do té doby, než mu otec zemřel na otravu plynem v helsinské kanalizaci.
Kaisa s babičkou byly z otcovy smrti natolik zdrcené, že vstoupily do Armády spásy, zato Strejdánek byl konečně připraven vyrazit na moře.
A to se mu splnilo, dostal se na loď jménem Nautilus, která přepravovala stoupence rudých do zajateckého tábora na Suomenlinně.
Bylo mu sedmnáct a k rudé gardě se přidal jen pár dní předtím, než bílý maršál Mannerheim naklusal do Helsinek.
Zajatecký tábor na Suomenlinně líčila teta Martta dlouze a poutavě: šedivé, beznadějné řady zadržených, jejichž barva tváře připomínala bezútěšný podzim, bláto, hlínu a uschlé rákosí; noční výkřiky, když vedli muže od rodin na popravu;
němá zem, již znavená množstvím nevinné krve; bezmocné ruce zvedající se z mizerně zaházeného hromadného hrobu, aby dosvědčily nejohavnější zločin lidstva; nekonečný, monotónní nářek moře doprovázený křikem racků.
„Vždyť tys tam nebyla,“ řekla teta Essu a hodila Reei tenisový míček.
Reea byla Tepsino štěně a vycvičená fena a míček chytila za letu. Tepsi, která vycvičená nebyla, taky vyskočila do vzduchu a neschopně štěkla.
„Bylas ještě malá holka.“
Ozval se Svenkka, manžel tety Essu, který se opíral o kmen břízy, na hlavě starou vojenskou čepici.
Teta Martta se na něj vyjeveně zadívala svýma černýma očima:
„To si člověk sakryš přece umí představit.“
Svenkka se zasmál, jako něčemu bláhovému, a ona, pětiletá, se zasmála hned po něm.
Každý snad chápe, že něco si představovat je stejné jako lhát.
Do Strejdánkova návratu ze zajateckého tábora se však teta Martta nepletla, poněvadž existoval očitý svědek této události, konkrétně babička.
Babička prodávala na trhu v Hakaniemi s tetou Siiri brambory, protože po sledích nebyla v tak těžkých dobách poptávka, když vtom se k jejich stánku přišoural k nepoznání vyhublý mladík a představil se jako Väinö, babiččin bratr.
Babička s tetou mu naplnily čepici bramborami a poslaly ho do bytu tety Siiri na ulici Viides linja, aby si je tam uvařil.
A teta Martta s prudkým záchvatem kašle líčila, jak se Strejdánek přes hodinu šoural do Porthanova kopce, chvílemi se přidržoval zdí a ke konci cesty lezl po čtyřech jako pes.
Brambor se přejedl do bezvědomí a celý týden zmíral, než se tetě Siiri s babičkou podařilo postavit ho znova na nohy.