Czesław Miłosz o Dostojevském: jeho realismus „se opíral o přesvědčení, že dějiny mají utajený metafyzický obsah“. Možná i proto si Dostojevského tolik oblíbili angličtí prozaici; třeba E. M. Forster soudil, že Dostojevského realismus s věštěním (prophecy), tedy s přesahem, je něčím, co anglické próze bytostně chybí.
Jedno velké desideratum aneb Který román napsán nebyl a přitom by napsán být měl. Lituji, že nemáme román od A. P. Čechova. Jsou tu jeho mistrné povídky, filigránsky vycizelované a přitom tak významově syté. Jsou tu i stále živoucí dramata, kde se jeho přecitlivělí hrdinové zraňují o svět, kterému už přestávají rozumět. Je tu i mimořádná reportážní kniha Ostrov Sachalin, která naprostou přímočarostí pohledu a plastičností popisu ukazuje vězeňské podmínky ruských vyhnanců. Původně šlo o novinové články. Bez této knihy není podle mě možný celý velký proud ruské gulagistické literatury (A. Solženicyn, V. Šalamov, J. Ginzburgová ad.). Čechov asi věděl, proč román nenapsal. Byl to moudrý pán. Povídka v jeho provedení byl útvar, který by nebylo možno „rozkecat“ do románu. Stejně tak drama se svými emočně vypjatými scénami (hlavně ve Višňovém sadu) ještě velkou příběhovou epiku postavit neumí. Podmínka nutná, ale ne dostačující.
Duch románu se sytí ironií. Tu však chápejme široce, tedy spíš v anglickém než středoevropském smyslu — jako otevřenost, touhu po (vypravěčské) svobodě. Její bohatství je nepřeberné. U Austenové (hlavně v Pýše a předsudku) je to lehký podtón, kterým se komentují postavy, zejména hlavní postava mužská. U Kundery
(hlavně Život je jinde) jde o expozici hlavní postavy až na hranu, ba i za ni, čímž nám, čtenářům, ji předhazuje v její trapnosti a narcistním sebezacyklení. U de Laclose (Nebezpečné známosti) se tak děje zjevnou převahou hlavní postavy (markýzy de Merteuil) nad svým epistulárním kontradendem (Valmontem). U Frische (zejména v Homo Faber) je to v převaze samotného vyprávění jako toho, co celý příběh už do postav vepsalo předem; přitom jak postavy, tak vypravěč se mohou snažit sebevíc — a stejně jim to není nic platné. O příběhu je už rozhodnuto.
Obdobně Singerův Kejklíř z Lublinu — tak ty sis, holoubku, myslel, že ti patří svět a že se můžeš vykašlat na tradice, z nichž vyrostls? Omyl. A je to naopak tradice, co tě zachraňuje. Cervantesův Don Quijote — život jen následuje literaturu; nutí nás hrát směšnou verzi toho, co už bylo někde napsáno. Bykavův Lom — sovětský poručík jako pán svého života, který k němu nepotřebuje žádné jiné jsoucno, natož nějaké nadpozemské… a najednou prázdno, opuštěnost, zmar, v rukou nemá nic; pláče, a aniž to ví, modlí se. Haškův Švejk — ať se děje, co se děje, není to nic proti tomu, jak si o tom lze šťavnatě vyprávět; tuhle radost nám nevezmou ani dějiny. Nebo i Puzův Kmotr, jehož mnozí odsuzují jako pouhé čtivo. Ne, právě to, jak jeho autor umí pracovat s ironií, z něj činí arciromán: tak ušlechtile se chovající hlavní postava ke svému nejbližšímu okolí, té starostlivosti o blízké — a přitom tolik vražd a svinstva.
~
Walter Scott, první autor, kterého možno nazvat novodobým bestselleristou, to na počátku své dráhy zkoušel s poezií. A ne bez úspěchu. Dokonce mu byl udělen titul poeta laureatus, který odmítl, protože s ním
bylo spojeno plnění mnoha společenských a literárních povinností. Psát romány začal až poté. To proto, že na počátku 19. století bylo psaní románů bráno jako přestupek proti dobrému tónu. Román — toť něco nepatřičného. Estetická prohra. Scott měl v té době už jistý věhlas, proto začal psát své romány raději pod pseudonymem. Obava, že by mu to zničilo jeho jméno, byla zcela opodstatněná. Prvním románem byl Waverley; dosáhl obrovského úspěchu, takže nakladatelé si od něj žádali další a další tituly. Teprve pak Scott odhalil své pravé jméno. ~
Vladimir Sorokin: Den opričnika (2006). Věru ostrá jízda. Dystopie — Rusko roku 2027. Ne však úplně bez vazby na realitu, neboť Rusko se hospodářsky udržuje pouze vývozem ropy a zemního plynu, přičemž jedinou zemí, která s ním je ochotna udržovat kontakt, je Čína. Je zde odvyprávěn jeden den státního gardisty-opričnika.
Sorokinovo vyprávění má spád, z něhož místy až mrazí. Je to sice ich-forma, ale taková, která je schopna obsáhnout i celý mocenský systém, jeho fungování. Vše je posazeno do polohy se sebou spokojené blazeovanosti, která přechází místy až do jakéhosi slavnostního vzrušení. Vlastně nám místy ani nepřijde, že to vše vypráví lidská zrůda. Jinou polohou opričnikova myšlení je železná logika: ano, teče dost krve, ba i nějací mrtví jsou, ale takto to musí být, nelze jinak. Román děsivé vize a mrazivé ironie. Vynikající překlad Libora Dvořáka. Jeho opričnik mluví češtinou velmi říznou.
Alexandre Dumas jednou na ulici v Paříži potkal svého syna a natěšeně se ho zeptal: