jako by někdo otáčel spínačem. Mraky vypadaly podivně a v dálce nad neonovou hladinou moře tančilo tornádo.
Našli si lavičku a posadili se, třebaže se nepotřebovali vydýchat. Okolní vzduch byl navzdory dešti teplý, vlhký a čerstvý. Až se jí z toho potila kůže na žebrech. „A je to tu zas. Nezvládnu to,“ řekl a pak dlouho beze studu plakal.
Jakmile proud slz ustal, pokračoval: Zpočátku jsme ta těla přesouvali všude možně… M— se přímo umanutě snažila dokázat, že jsme někde ve výpočtech udělali chybu, nebo že naopak byla naše teorie správná. Nejspíš doufala, že pokud se jí podaří najít v tom nějaký vědecký průlom, dostanu zpátky svou práci, všechno se vrátí do starých kolejí a zase budeme mít cappuccinové úterky. Vybrali jsme dvě těla — dva lidi dvou pohlaví, se dvěma různými příčinami smrti. Zlomený vaz při autonehodě a dlouhodobá inhalace kouře. Byli však stejného věku, pro přesnější zkoumání, narodili se jen dvacet dní od sebe. A pak jsme si s nimi týden hráli jako s panenkami. Zajímalo nás, jestli je dokážeme přimět k rozkladu. Uložili jsme je v kotelně. V márnici. Nechali jsme je venku přes noc i v ranní rose. Nic se nezměnilo. Jejich vnitřní teplota zůstávala konstantní. Udržovali si ji, i když na ně A— a C— foukali horký vzduch z fénu, i když jsme je zabalili do solárních přikrývek a nechali je na slunci. Chudák C—. Mělas vidět, jak se jí navalovalo, kdykoli jsme je z těch přikrývek vybalili. Nechtěla ztratit tvář, ale na tohle zkrátka nebyla stavěná. Obchodní právo člověka nepřipraví na manipulaci s mrtvolami.
Nemusela se tím však trápit, dodal. Nerozkládali se. Nic se na nich nezměnilo. Byli pořád dokonalí. Všechna ta těla zůstala stejně dokonalá.
Tou dobou jsem už v laboratoři i spal, pokračoval. Odmítal jsem jít domů. A— a M— se tam nastěhovali se mnou a G— se utábořil venku. Přespával v autě. C— v podstatě bydlela s N—. Brzy ráno odešla a další den se vrátila se slanými rolkami. Tehdy mi to nedošlo, ale od akcionářů se už úplně trhla. Pracovala pro nás na volné noze, takže byla vlastně nezaměstnaná. Ale jen díky ní jsme tam mohli zůstat. Vydojila všechny smlouvy a nakukala poldům, že tam musíme
zůstat kvůli likvidaci materiálu a uskladnění záznamů, čímž nám koupila celý měsíc. Netuším, jak jsme to zvládli. Ještěže jsme měli v týmu vlastní policajtku. Nevím, co bychom si bez ní počali. A taky nám hrálo do karet to, že kdykoli jsi udělala něco nečekaného, lidi zpanikařili a už se báli, že zaklepeš bačkorama předčasně. Nikoho jsme nezajímali a prošlo nám to.
Zatraceně, bylo to zvláštní období, zamumlal spíš sám pro sebe. Moc jsem toho nenajedl. Chtěl jsem být se svými těly, jako bych se bál, že když je spustím z očí, přestane ta magie fungovat. Časem jsem už poznal, v jaké místnosti jsou uložená, aniž mi to kdokoli řekl. C— tvrdila, že za tím jsou psychologická vodítka v řeči jejich těla, ale já si tím nebyl tak jistý. Cítil jsem je, cítil jsem všechny, co se mnou v té budově byli. Jako když zhasneš světla. Najednou slyšíš všechny venkovní zvuky, cikády v trávě, štěkající psy v sousedním městečku. Slyšíš sovy v korunách stromů a vačice ťapkající po stříškách kůlen. Ne že bych je předtím neslyšel vůbec, jen jsem od sebe ty zvuky neuměl oddělit. Jako když slyšíš akord a neumíš říct, jaké noty ho přesně tvoří.
A— se mě zoufale snažil dostat zpátky na zem, chtěl, abych věnoval pozornost okolnímu světu. Najednou si s M— vyměnili role. Ona už nevyšilovala, neptala se, kde mám prášky nebo pití. Jen si dělala poznámky, pomáhala mi s pokusy a hašteřila se s A—. Alespoň něco zůstalo při starém. Vždycky se o něco přeli. A když se na něčem shodli, věděl jsem, že je zle.
Chtěl jsem být pořád v laborce, vyprávěl. Připadalo mi, že tam s těmi dvěma těly, s těmi dvěma dětmi můžu jen tak sedět a nechat čas plynout. Mohl jsem tam být šest minut nebo šest hodin. A jen jsem poslouchal. Oni byli moje sovy a vačice. V tom dokonalém tichu jsem slyšel jejich těla, všechny ty bakterie, které se nemnožily… to, co se jim nehromadilo ve střevech a nesráželo v kloubech. Byli jako moje tichá noc. Měl jsem se věnovat papírování a uzavírat hlášení, jenže počítač jsem nezapnul celé dny. Nemohl jsem přestat myslet na jejich dlaně a ruce. Tak často jsem je za ty ruce bral. Dotýkal jsem se jich už dřív, ale nikdy takhle. A i když jsem na ně nesahal,
cítil jsem dotek jejich kůže na své, tu neměnnou teplotu. Pořád se mi zdálo, že se jich dotýkám, přestože jsem seděl o kus dál. M— nadhodila, že by mě možná měli zavřít do té vypolstrované místnosti, ale nebála se, že mi přeskočilo. Právě naopak.
Víš, že už ani nevím, jak se to nakonec seběhlo? Nevzpomínám si na žádný spouštěč, žádný velký průlom. Na nějaké průlomy jsem byl už moc mimo. Jako bych podřimoval a najednou se probudil. Moje dvě děti, mí dva pokusní králíci… podle rodných listů to byli O— a T—. To byla jejich stará jména. Napadlo mě, že bych jim tak říkal i dál, ale nezdálo se mi to vhodné. Nemohli se k tomu vyjádřit a já čím dál víc přemýšlel nad tím, co by si mysleli o tom a onom a co by si asi přáli. Mé dvě děti se zmraženými mozky a stálou vnitřní teplotou. Neměly na těle otvor, který bych nezprznil teploměrem, a najednou jsem před vstupem do jejich pokoje klepal. Jo, byl jsem pošuk. Ale probouzel jsem se.
Už nevím, proč jsem M— a A— do toho pokoje přivedl. Chci vám dvěma někoho představit, řekl jsem. Nemyslel jsem to ironicky. Myslím, že jsem nespal dva dny.
A tak jsem je tam přivedl a povídám: Dovolte mi představit… Odyssea. Dovolte mi představit… Titanii.
Zamyslel se a pak dodal: Asi bych měl zmínit, že Titanie byla ze Shakespearova Snu noci svatojánské a Odysseus se jmenoval pes mojí babičky, když jsem byl malý. Toho psa jsem zbožňoval. Byl to ten nejstatečnější pes, jakého jsem kdy poznal. Kříženec čivavy a mopse. Babička mu říkala Král Odysseus. Přežral se pizzy a pošel. Babička ne. Ta umřela na zápal plic, když jsem byl v pubertě.
„Ale co ta těla?“ zeptala se.
Ovšem, pokýval hlavou. Když jsem vyslovil Odysseus, poskládal jsem mu prsty a palec do dlaně a sevřel je v pěst. A když jsem řekl Tohle je Titanie, udělal jsem to samé, sevřel jsem jí prsty v pěst.
A pak jsem se smál a smál, jako bych uhnul židlí někomu, kdo si zrovna chce sednout. Byl to skvělý vtip. Jenže M— se pozvracela.
„Já jsem to, Harrow, totiž udělal na dálku. Stál jsem na opačné straně místnosti.“