Slepému, hluchému klíštěti záleží na přítomnosti kyseliny máselné. Nožovce běločelé na elektrických polích. Netopýrovi na vlnách stlačeného vzduchu. To je jejich umwelt: část světa, kterou jim jejich nervová soustava umožňuje vnímat. Jediná část světa, na které jim „záleží“.
Lidský umwelt je taktéž strukturován smyslovým ústrojím a nervovou soustavou našeho živočišného druhu. Chobotnice však budou mít umwelt naprosto odlišný od našeho. V jistém smyslu (a to slovo volím záměrně) nebudeme existovat v témže světě. —
Než Da Minh uchopil lahev piva, chvíli ji hypnotizoval pohledem. Díval se, jak se rosí ve stínu otrhaného slunečníku pouliční kavárny. Pivo bude pěkně vychlazené. Zvedl ho ke rtům. Ano. Příjemně studené, rovnou z chlaďáku, pod prsty mu klouzala vlhká etiketa. Zhluboka se napil, byť ne tak zhluboka, jak si přál. Chtěl si pořádně loknout, a jakmile mu chladivá tekutina proteče hrdlem, přihnout si znovu, všechno naráz vyžahnout.
Dopoledne strávil na slunci nošením a rovnáním cihel vzadu za cihelnou. Kůži mu pokrývala vrstva prachu. Dnes nebylo ve Vung Tau větší vedro než obvykle, ale stačilo to.
Pohlédl na ženu usazenou naproti němu, zadíval se do víru barev tančících kolem její hlavy. Ulice za jejími zády se v poledním slunci také mihotala, vzduch se tetelil žárem pod koly motocyklů. Zdálo se, že horko jí nevadí o nic víc než roj duhových včel na hlavě. Klidně čekala, až dopije.
Postavil pivo na stůl. Umínil si, že v duchu napočítá do třiceti, než ho zase zvedne.
Roj včel nasál brčkem kokosovou vodu. Da Minh napočítal sotva do pěti, když vtom promluvil hlas s monotónní modulací automatického hlášení na vlakovém nádraží: „Nebylo snadné vás najít. Nikde se nezdržíte dlouho.“
„Práce se teď shání těžko,“ odtušil Da Minh. Mluvili spolu vietnamsky. Kvůli divné hlasové modulaci abglanzu nemohl
Da Minh poznat, jestli žena používá překladač. Ruce měla malé, hnědé. Nehty zlatě nalakované. Mohl to být kdokoli. „Je tu spousta lidí z ostrova, všichni hledají ty samý druhy práce. A žádná tady není.“
„Ale vy jste práci sehnal. V cihelně.“
„Dělá tam můj bratranec.“ Třicet. Zvedl pivo a zase se napil. Už nebylo tak osvěžující. Začínalo teplat. Vypil tolik, kolik mu hrdost dovolila, a postavil ho zpátky na stůl.
„Nikdy předtím mi nikdo nenabídnul prachy za to, abych odvykládal svůj příběh. Obvykle ho vyprávím zadarmo.“
„No,“ řekl roj duhových včel, „usmálo se na vás štěstí.“
„Kde mám začít?“
Do víru barev se zase zapíchlo brčko. „Prostě to odvyprávějte jako obvykle.“
„Fajn. Zacvakala jste, tak vám povím pravdu.“
„Ano, prosím. Buďte tak laskav.“ Sarkasmus? Těžko říct.
„Bejval jsem strážce v želví rezervaci na Hon Bay Canh. Dělali jsme pro park, ale plat byl vysloveně k smíchu. A byla to dost fuška. V noci hlídáte pláž. Přilezou želvy, nakladou vajíčka. Jen co to udělaj, sejdete k želvám a označíte je, pak vajíčka vyhrabete a odnesete do inkubační zóny. Pláž je úzká, takže když to neuděláte, přijde jiná želva a vyhrabe cizí vajíčka, páč hledá místo pro svý vlastní, chápete? Děláte to, jak je noc dlouhá. A vejdělek mizernej. Takže — chytáme ryby. Lovíme je harpunama. Abysme se svejma rodinama měli co jíst. A občas ty vajíčka prodáváme. Taková je pravda. Nejsem zlej člověk, ale nějak se živit musím. Zachránil jsem fůru želvích vajíček, jasný? Děsná dřina. Ale taky jsem jich pár čmajznul. Prodal je. Dělal to každej. Jestli nějakej strážce parku tvrdí, že vajíčka nekrad, tak pěkně kecá.“
Odmlčel se. Cítil, jak se mu při vyprávění nahrnula krev do tváře. Ta nespravedlnost. Kdyby mi dali plat, ze kterýho bych dokázal vyžít… Kdyby se ke mně chovali líp…