Rovněž jsme viděli, že tyto dynastie se vzásadě zadministrativních důvodů různě rychle rozhodly, že státním jazykem bude určitý místní tištěný jazyk aže tato „volba“ byla vzásadě neuvědomělá –šlo ojazykové „dědictví“ nebo ojistou výhodnost.
Evropská lexikografická revoluce však vzbudila – apostupně rozšířila – přesvědčení, že jazyky (alespoň vEvropě) jsou tak říkajíc osobním vlastnictvím jistých konkrétních skupin, tedy skupin jejich mluvčích ačtenářů, anavíc že tyto skupiny, které ve svých představách tvořily společenství, mají nárok na to, aby se staly autonomní součástí „spolku sobě rovných“. Filologičtí štváči tak stavěli monarchy před nepříjemné dilema, které se časem ještě přiostřilo. Nikde nebudeme toto dilema vnímat zřetelněji než vRakousku-Uhersku.
Když se osvícený absolutista Josef II. na počátku 80. let 18. století rozhodl, že státním jazykem bude němčina, anikoli latina, „nebojoval tím například proti maďarskému jazyku, nýbrž proti latině...
Domníval se, že práci ve prospěch mas nelze konat efektivně na základě středověké „latinské“ šlechtické správy. Kategorickým požadavkem byla podle něj existence jednotného jazyka, který by spojoval všechny části jeho říše. Zhlediska této nutnosti nemohl zvolit žádný jiný jazyk než němčinu, jež široce ovlivňovala kulturu aliteraturu akterá měla vkaždé části monarchie výrazné zastoupení.“2
„Habsburkové skutečně nebyli vědomou adůslednou germanizační silou. Existovali dokonce Habsburkové, kteří ani německy nemluvili. Aani snahy těch habsburských císařů, kteří politiku germanizace občas prosazovali, nevycházely ze žádného nacionalistického hlediska. Tyto kroky vedlo úsilí osjednocení auniverzální charakter jejich říše.“3 Hausmacht byla jejich zásadním cílem. Vdruhé polovině 19. století však němčina stále více získávala dvojité postavení – „univerzálně imperiální“ a„specificky národní“. Čím více dynastie prosazovala první zmiňovanou funkci němčiny, tím více to vypadalo, že straní svým německy mluvícím poddaným, což vzbuzovalo stále větší antipatie uostatního obyvatelstva. Kdyby ji však vehementně neprosazovala ačinila ústupky jiným jazykům, především maďarštině, ne-
2 Jászi, Th Dissolution, s. 71. Je zajímavé, že Josef odmítl korunovační přísahu jakožto uherský král, protože by se zavázal ktomu, že bude respektovat „ústavní“ privilegia maďarské šlechty. Ignotus, Hungary, s. 47.
3 Ibid., s. 137. Kurziva autora.
jenže by se zbrzdilo sjednocování říše, ale němečtí poddaní by si mohli dovolit cítit se uraženi. Hrozilo tudíž, že poddaní budou dynastii nenávidět kvůli tomu, že se zastává Němců, asoučasně také proto, že je zrazuje. (Velmi podobně tomu bylo sOsmany, které mluvčí turečtiny nenáviděli jako odpadlíky aneturečtí mluvčí jako moc, která je poturečťuje.)
Protože všichni monarchové již vpolovině 19. století využívali některý zmístních jazyků jako jazyk státní 4 – ataké proto, že po celé Evropě rychle vzrůstala prestiž ideje národa – evropsko-středozemské monarchie se začaly nenápadně, třebaže zřetelně posouvat kvábivé myšlence identifikace surčitým národem. Romanovci zjistili, že jsou „Velkými Rusy“, zpříslušníků hannoverské dynastie se stali Angličané, Hohenzollerni přišli na to, že jsou Němci, azjejich příbuzných se pak sponěkud většími obtížemi stali Rumuni, Řekové atd. Toto nové ztotožnění snárodem podpořilo na jedné straně jejich legitimitu, která ve věku kapitalismu, skepticismu avědy mohla stále méně stavět na pouhé domnělé posvátnosti astarobylosti. Na straně druhé však přinášelo nová nebezpečí. Pokud se císař Vilém II. pasoval na „Prvního Němce“, nepřímo tím připustil, že je jedním zmnoha lidí stejného druhu, jako je on sám, že má zastupitelskou funkci, aže tudíž může své německé krajany zradit. (To bylo ve vrcholné době dynastie naprosto nemyslitelné. Koho nebo co by tehdy mohl zradit?) Hned po katastrofě, která postihla Německo vroce 1918, ho Němci vzali za slovo – istím, co ztohoto jeho slova vyplývalo. Ve jménu německého národa ho civilní politici (veřejně) agenerální štáb (stypickou odvahou, tedy tajně) vystrnadili zvlasti na neznámé holandské předměstí. Za zrádce byl ostatně označen také Mohammad Rezá Pahlaví, který se neprohlásil jen za šáha, nýbrž za šáha Íránu. To, že on sám fakticky akceptoval pravomoci národního soudu, třebaže vlastní soudní rozhodnutí nepřijal, ukazuje jeho malý komický výstup ve chvíli, kdy odlétá do exilu. Než nastoupil na schůdky svého tryskového letadla, políbil pro fotografy zemi aprohlásil, že si ssebou odváží malé množství posvátné
4 Mohli bychom tvrdit, že když vroce 1844 maďarština konečně nahradila latinu vroli státního jazyka Uherského království, uzavřela se tím jedna dlouhá historická éra. Jak jsme však již viděli, „barbarská“ latina byla ve skutečnosti ještě dlouho v19. století místním jazykem maďarské střední anižší šlechty.
íránské půdy. Scéna ukradená zfilmu oGaribaldim, anikoli o„králi slunce“.5
„Naturalizace“ evropských dynastií – což byl manévr, který vmnoha případech vyžadoval určité zábavné akrobatické kousky –nakonec vedl ktomu, co Seton-Watson kousavě nazývá „oficiálním nacionalismem“,6 jehož nejznámějším (ale nikoli jediným) příkladem je rusifikace carismu. Tyto „oficiální nacionalismy“ můžeme nejlépe chápat jako prostředek, který měl spojit naturalizaci sudržením dynastické moci, ato zvláště vobrovských mnohojazyčných oblastech, které tato moc od středověku nashromáždila – jinými slovy, krátká atěsná kůže národa se měla tímto způsobem natáhnout na celé gigantické tělo impéria. „Rusifikace“ různorodého obyvatelstva, které tvořili carovi poddaní, tudíž představovala násilné avědomé stmelení dvou protichůdných politických řádů, znichž jeden byl velmi starý adruhý poměrně nový. (Existuje zde sice jistá analogie kupříkladu shispanizací Ameriky aFilipín, ale jeden zásadní rozdíl zůstává. Kulturní conquistadoři carismu konce 19. století vycházeli zuvědomělého machiavelismu, zatímco jejich španělští předchůdci jednali na základě neuvědomělého všedního pragmatismu. Ani zjejich hlediska vlastně o„hispanizaci“ nešlo – šlo jednoduše o konverzi pohanů adivochů.)
Abychom našli klíč kurčení „oficiálního nacionalismu“ – kzáměrnému splynutí národa adynastické říše – nesmíme zapomenout, že se rozvinul až po lidových národních hnutích, které se vEvropě šířily od 20. let 19. století, aže na ně jistým způsobem reagoval. Nacionalismy vznikaly podle vzoru amerických afrancouzských dějin anyní samy začaly mít modulární charakter.7 Bylo potřeba pouze určitého eskamotérství, které by impériu vnárodních šatech umožnilo vypadat přitažlivě.
5 Od profesora Chechabiho zHarvardské univerzity jsem se dozvěděl, že šáh především napodoboval svého otce, Rezu Pahlavího, který si do zavazadel přibalil trochu íránské půdy, když ho Londýn poslal vroce 1941 do exilu na Mauritius.
6 Seton-Watson, Nations and States, s. 148. Bohužel se tato kousavost týká jen východní Evropy. Seton-Watson je oprávněně jízlivý, pokud jde oRomanovce asovětské režimy, ale přehlíží obdobnou politiku Londýna, Paříže, Berlína, Madridu aWashingtonu.
7 Poučnou analogii ktomuto procesu nacházíme vpoliticko-vojenských reformách Scharnhorsta, Clausewitze aGneisenaua, kteří si vuvědoměle konzervativním duchu přizpůsobili mnohé ze spontánních změn, které přinesla Francouzská revoluce, aby vybudovali velkou, vzorovou, stálou armádu sestavenou na základě branné povinnosti ařízenou profesionálními důstojníky.