má dítě v prožitku předvídatelný režim, je vždycky klidnější.
Takže máma postupně rodinu naučí určitý řád, nejen časový, ale také aktivit v čase. Táta ho má podpořit a být příkladem. A pokud zjistí, že máma chce po dětech „ptákoviny“, nikdy jí to nesmí vytýkat před dětmi, natož to pravidlo začít vyžadovat po dětech rovnou jinak. Je zapotřebí, aby se v klidu o tom rodiče pobavili.
Pravidlo smí měnit jen ten, kdo ho nastavil a vyžaduje!
Vzpomínám si na tátu, který chtěl přispět k manželčině pohodě tím, že ji přemluvil, ať „si“ chodí každou středu zacvičit. Ona to s radostí přijala a začala mu vysvětlovat, jak to má postupně s dětmi dělat, aby jim po svém příchodu mohla dát jen dobrou noc. On jí se smíchem odpověděl, ať se nebojí, že to samozřejmě zvládnou. Když přišla domů, nebylo nic, jak mělo. Děti nespaly, doma nepořádek, táta frustrovaný a zlostný... Z této rodinné situace vznikla krize, kdy se muž dožadoval respektu a argumentoval tím, že má právo na výchovný vliv. Děti i my všichni potřebujeme pro pocit bezpečí režim a je nebezpečné to podceňovat. Například u diagnózy ADHD to první, co zjišťuji, je klima a režim rodiny.
Proto znovu zmíním střídavou péči. Jen s největší snahou, úsilím a ochotou lze děti ve střídavé péči nepoškodit. Protože i kdybychom se na hlavu postavili, tak nemůžeme dětem dopřát stejné podmínky na dvou různých místech. Takže v případě, kdy vám to jako partnerům nevyšlo, doporučuji, abyste se naučili být ještě lepšími rodiči. Domluvte se na režimu podle potřeb dětí. Do tří let mají být 95 % času s mámou. S tátou pravidelně na pár hodin. Postupně se čas s dětmi rozšiřuje. Až v cca 10 letech lze říci,
že táta může dosáhnout 50 % času, aniž by to děti „poškodilo“.
Nestačí mít děti rád, musíte u toho zároveň respektovat jejich potřeby. A je třeba, abyste se domluvili na co nejpodobnějším režimu hygieny, domácí přípravy, zábavy. A tátové, pozor na to, aby se z vás nestala atrakce! Nekupujte si děti zábavou, věcmi a výhodami! Stejně jako pobyt u vás neznamená, že se o vaše děti bude starat nová partnerka, nebo je odvezete k babičce! Doporučuji, aby si děti braly svoje oblíbené věci a neměly všechno dvakrát, a pokud ano, tak ať je to stejné. I pokojíček by měl být co nejpodobnější tomu, na který jsou zvyklé. Měli byste prát ve stejném pracím prostředku a koupit stejná povlečení... Prostě, aby děti v podmínkách prožívaly co nejméně změn. Když už se neumíte domluvit jako chlap a ženská, měli byste o to více usilovat, abyste se domluvili jako táta a máma. Existují rodiny, kde to zvládli. I když mi často vyvstane vzpomínka na jednoho pána, který mi překvapeně řekl: „Jo ták, vy chcete, abychom se domluvili. No ale když se s ní domluvím, tak se nemusíme rozvádět...“
Další zásadou je, že muž by neměl příliš mluvit do designu domácnosti. Už jsem zmiňoval, že táta je dům a máma je domov. A to proto, že máma je většinu času s dětmi doma a je důležité, aby se tam cítila dobře. To znamená, že se má ženě v zařizování bydlení více ustupovat. Muž by měl o zařizování a praktičnosti se ženou diskutovat a nemělo by mu to být jedno. Takže konečné slovo v designu má mít žena a ve kvalitě muž. Když to zjednoduším, tak barvu kachliček vybírá žena a stejně tak rozhoduje o praktičnosti a muž má respektovat její přání a jen trvat na tom, aby to bylo kvalitní a kvalitně udělané.
Nejcitlivější téma, které děti ovlivňuje více, než si myslíme, je vzájemná intimita mezi mužem a ženou, tedy mezi mámou a tátou. Pro děti totiž mnoho let rodiče pohlaví nemají. Ano, táta je muž a máma je žena, ale pro děti to nic moc konkrétního neznamená. Až když začnou mít svoje erotické potřeby (zpočátku především autoerotické), začnou zjišťovat, že to znamená víc než jen jiné oblečení a panáček či panenka na dveřích toalety. Zjištění, že je máma taky žena, přichází zpravidla jako první. Je to v období, kdy se konkrétní skupinka genů stará o to, aby se děti od svých nejbližších příbuzných sexuálně odtrhly. Jedná se o přirozenou ochranu před incestem. Je to provázeno dvěma jevy. Jednak že se začnou domnívat a tvářit, že je vlastně nepochopitelné, jak takoví dva blbci mohou mít zrovna je. Dopřejte jim ten pocit. Zkrátíte si tím trápení s jejich nekonstruktivní protivností v dospívání. Navíc jsme si to taky mysleli o svých rodičích. A druhý jev je jisté zhnusení, když zjistí, že rodiče (především máma) mají svoje intimní potřeby.
Jedna máma mi se smíchem vyprávěla, jak se jí u snídaně jednou její čtrnáctiletá dcera ptala: „Mami, co to bylo v noci od vás z ložnice za zvuky?“ A máma jí v rozpacích, ale upřímně říká: „Ale Anetko, my se s tatínkem milujeme. Já jsem žena a mám své potřeby...“ A dceři se rozšířily zornice a říká: „No mami, fuuuuj!“ A odešla do pokojíčku. Vrátila se asi za hodinu a bylo vidět, jak jí toto poznání dovolilo trochu uzrát z holky do slečny. A ptala se dál: „Mami, kde jsem byla, když jste dělali bráchu? To jsme přece bydleli u babičky a spali v jedné místnosti…“ A máma odpověděla: „No samozřejmě, že jsi