„To jsem ráda. Je jasné, že jste se brali z lásky.“
S úsměvem se zarděla. „To ano. A co Roryho otec?“
Gwyneth zavrtěla hlavou při vzpomínce na oba muže – Roryho rodného otce a Baigha Shawa. „Byl bestie. V životě jsem žádné hodné muže nepoznala.“
„To je ale smutné. Jestli si někdo zaslouží vlídnost, jsi to ty. A jsem ráda, že lairda MacGratha to k tobě táhne jako včelu na vřes.“
Gwyneth se málem zakuckala douškem mléka. Vyprskla, ale nakonec polkla. „Určitě přeháníš.“
„Musíme dostat Gwyneth Carswellovou zpátky, i toho jejího bastarda,“ sděloval Donald MacIrwin Smittymu, svému pobočníkovi, když se spolu skláněli nad stolkem u krbu ve zšeřelé hlavní síni hradu Irwin. Tlumil hlas, protože nevěděl, kdo z klanu by ho mohl zradit. Donald prahl po korbeli piva, ale netroufal si ho konzumovat přesmíru, aby jim nedošlo. Klan naléhavě potřeboval finance.
„Ano, m’lairde.“ Smittyho tmavé oči žhnuly jako uhlíky.
„Jakmile laird Darrow zjistí, že už tu jeho dcera není, přestane posílat platby. Ale mám plán.“
Před několika měsíci mu anglánský lord jménem Southwick poslal list s výzvou, aby mu Gwynethina syna Roryho poslal do Londýna. Donald samozřejmě požadavek ignoroval. Nepřijímal rozkazy od zatracených Angličanů a kromě toho se mu peníze lorda Darrowa hodily. Kdyby tady už hoch nebyl, Darrow by mohl posílat na obživu Gwyneth méně peněz.
Ale teď by snad mohl Donald uzavřít se Southwickem obchod. Mohl by předat Roryho osobně… za určitou cenu. Za hodně vysokou cenu. Za tolik stříbra, aby to uživilo Donalda i klan nejméně na pár let. Bylo mu jedno, proč Southwick o chlapce stojí, ale tušil, že je jeho rodným otcem.
„Jak dostaneme Gwyneth a jejího syna zpátky?“ zeptal se Smitty.
Donald mžikl pohledem po hlavní síni, aby se ujistil, že nablízku není žádná slídivá služka, a ztlumil hlas ještě víc. „Překvapivý útok. Chci pozabíjet co nejvíc lidí z MacGrathova klanu. Totální drancování, povídám. Pobrat jim všechen dobytek a ovce, spolu s Gwyneth a Rorym. Nesmí se jim nic stát, nezapomínej. Ale zbytek zapálíme. Najdi mi písaře a posla.“
„Ano, m’lairde.“ Smitty se vydal na druhý konec hlavní síně.
Donald nechá písaře napsat elegantní list Southwickovi. Angličan už bude na cestě sem, než vytrhnou hocha z MacGrathových spárů.
Pocit viny Alasdaira trýznil, i když seděl v mírumilovném prostředí. Leithina květinová zahrada byla obezděná, soukromé místečko stranou od hradu, s brankou, bylinami a keři. Obklopovala ho vůně růží, jež mu připomínala zesnulou manželku.
Hlavu však měl plnou jiné ženy, velice živé.
Posledních několik dní se snažil Gwyneth vyhýbat, ale věděl, že se uzdravuje. Všiml si, že začala používat zraněnou paži.
Svědomí ho hryzalo kvůli chlípné touze po Gwyneth a to byl důvod, proč se jí stranil. Když byl v její přítomnosti, někdy na Leithu zapomínal. Zapomínal, že má truchlit nad její ztrátou. „Omlouvám se, Leitho,“ mumlal. „Jsem ten nejhorší darebák.“
Jeho pozornost upoutala příjemná vůně – trs meduňky, o kterou se otíral nohou. Utrhl z ní lístek a žvýkal ho. Zmírní jeho žal, jak se povídá? Přinejmenším byla pronikavá citrusová příchuť příjemná a osvěžující.
Jemný letní vánek se dotkl jeho tváře jako něžná dlaň a odfoukl mu vlasy z obličeje. Po nějaké chvíli se mu v hrudi usadil pocit míru.
„Ach!“ ozval se za jeho zády ženský hlas.
Otočil se na kamenné lavičce, ohlédl se a spatřil hned u branky stát polekanou Gwyneth.
„Prosím za prominutí. Nevěděla jsem, že jsi tady.“ Otočila se k odchodu. „Nebudu tě obtěžovat.“
„Ne. Vrať se.“ Prosím.
Byl rád, že se zotavila z horečky. Tolik modliteb od něj Všemohoucí nejspíš nevyslechl za celé uplynulé dva roky.
Ačkoliv zprvu zaváhala, Gwyneth přistoupila blíž. „Děkuji, žes projevil milosrdenství vůči paní Weemsové a Eileen.“
Včera nechal obě ženy odvést na míle daleko do Aviemoru.
„Svět je dozajista nebezpečnější místo, když se po něm potulují ty dvě, ale nemohl jsem dovolit, aby šmejdily po hradě a snažily se tě zabít.“
Mírný úsměv jí zvedl koutky rtů. „Jsem ti velkou dlužnicí za tvou ochranu. Jsi příliš laskavý.“
Odfrkl si. „To mi ještě nikdy nikdo neřekl a byl bych ti vděčný, kdyby sis to nechala pro sebe. Mám pověst zuřivého válečníka.“
„Tak jak to, že zuřivý válečník sedí v květinové zahradě?“
Usmál se a vychutnával si škádlivý třpyt v jejích očích víc, než bylo namístě. „Je to tu jediné klidné místo.“
„A krásné.“ Světle modré oči Gwyneth zatěkaly mezi růžovými, bílými a červenými květinami rostoucími u zdi. „Někdy se sem chodím nadýchat čerstvého vzduchu a přivonět k růžím.“
Vždycky mu to připadalo jako nejlepší místo k rozjímání. „Máš tedy ráda květiny?“
„Ano. V Anglii…“ Sevřela rty, jako by trochu šokovala sama sebe, a rychle odvrátila zrak.
„Pokračuj,“ pobídl ji.
„Měli jsme… zahradu.“
Čekal, až to rozvine, a když se to nestalo, nechal to být. Ještě mu nedůvěřuje natolik, aby mluvila o své minulosti. Moc litoval, že tomu tak není. Ale důvěru si bude muset vysloužit.