bezesporu stáli tváří v tvář pěknému průšvihu. Čtyřem pěkným průšvihům.
* * *
„Hoši, já vím, že to je starý vtip, ale nikdy nevytahujte nože tam, kde se bude střílet,“ pravil směrem ke komandu Libor Mátl, který se rozhodl konečně předvést, proč svému kolečkovému křeslu říká Sherman. Stejně jako legendární americký tank, i ono bylo vybaveno slušnou palebnou silou.
„Ratatatatatatatatatatatata!“
Zpoza obou kol začaly šlehat krátké záblesky palby. Za každým kolem se totiž skrývala modifikovaná útočná puška CZ 805 Bren, ráže 5,56×45 NATO. Při instalaci do křesla už nemohly mít podvěsné granátomety, ale zase si Libor mohl dovolit zásobníky o kapacitě padesát nábojů.
Byl to krátký proces. V podstatě poprava. Naše čtyři průšvihy se proměnily ve vyřešený problém. Šlo o řešení konečné. * * *
Nože jim vypadly z rukou hned po prvních zásazích, zelená voda z nich cákala na všechny
strany, kusy těl se rozstřelovaly po celé místnosti, a když palba ustala, padla na zem čtyři bezvládná těla. Dva muži se pokoušeli hýbat, ale přinášelo to stejné výsledky jako pouštění pětivoltových výbojů do mrtvé krysy. Jen záchvěvy. Nic víc.
„Mí synové,“ hlesl vyděšeně Hladil. „Co se s nimi stalo?!“
„Mrtví. Víte, pane Hladile, možná chodíte do posilovny a baštíte nějaké steroidy, díky kterým vydržíte pár kulek z blbý čezety, ale útočná puška je útočná puška,“ zakroutil hlavou Mátl.
„Ty diamanty,“ připomněl jsem důvod, proč jsme tady.
„Jsou ve vedlejší místnosti. Mám tam kancelář. Na stěně je obraz od Marolda – Vodní víla. Za ní se skrývá trezor. Tam jsou vaše diamanty.“
„Kód?“ zeptal jsem se.
„3-7-3-6-5.“
* * *
Chytnul jsem Mátlovo kolečkové křeslo a vyrazil s ním pryč z místnosti. Střelba z brenu musela zalarmovat celou restauraci, kde se právě pražským zbohatlíkům prodávaly obědy.
Všechny jejich iPhony určitě zrovna vytáčejí 158. Přejel jsem přes jednoho ze sténajících protivníků a za chvíli zaparkoval ve vedlejší kanceláři. Šlo o skutečně reprezentativní místnost. Dlouhý stůl z masivního dřeva voněl předminulým stoletím. Dveře na chodbu i druhé dveře, vedoucí do nějaké další kanceláře, měly zdobené, ručně vyřezávané zárubně s motivy sladkovodních ryb.
Stěně bez oken dominoval velký obraz. Byla na něm tak třicetiletá zrzka s malými prsy a velkým zadkem. Podle toho, že ležela v rákosí u nějakého rybníka, jsem usoudil, že půjde o Vodní vílu.
Obraz se poroučel na zem. Navzdory situaci jsem se k němu choval velmi citlivě. Přece jenom i vysloužilý zelený mozek jako já může mít úctu k umění.
„Zapamatoval sis ten kód?“ zeptal se Mátl. „A sakra,“ řekl jsem zoufale.
„To si děláš, prdel, debile,“ zaúpěl Mátl. „Bylo to něco jako tři, sedm, šest, pět,“ doloval z paměti.
„3-7-3-6-5. Opakuji si to pořád dokola,“ zasmál jsem se a za zvuků jeho kleteb zatočil kolečkem trezoru ve správném pořadí na správná čísla. Zámek trezoru se poslušně otevřel. Hladil nám nelhal.