„Ty si to užíváš, co?“ mrkla Vesna spiklenecky na Jarila.
„O tom nepochybuj. Je to jako za starých časů. Žádné skrývání v jeskyni a lovení zfetovaných šlapek na Chomutovsku. Prostě vejdeme na koleje a vybereme si studentky, které se nám líbí, a obětujeme je na starých místech. Tak to má být,“ pronesl pateticky, jako by šlo o proslov, který měl být určen širší veřejnosti, než představovali tři bohové a tři oběti.
„A ty už se netrap, holčičko, tu diplomku už dopisovat nemusíš,“ rozzářil svá ústa v úsměvu určenému dívce, kterou už partička držela ve vzduchu.
„Ježíši Kriste,“ zašeptal jsem a v hrůze jsem zadržel dech. Že je Jarilo krutý bastard, jsem nepochyboval od masakru v Sakartvelu, ale že si to navíc tak moc užívá, i když se jedná o mladé dívky, to mě zatraceně překvapilo.
Zabiju tě, Jarilo. Tebe a všechny mamrdy okolo tebe. Nevím jak, nevím kdy, ale až s váma skončím, budete žít už jenom v legendách, kam patříte, sliboval jsem sám sobě a zároveň vymýšlel co všechno téhle trojici, která se mezitím vracela na slavnost u kamene, provedu. Potřeboval jsem ze sebe dostat vztek. Vztek na vlastní bezmocnost, na to, že se bez pohnutí dívám na mladou dívku, kterou za chvilku
zabijí a já s tím nemůžu nic dělat. Byl to strašný pocit.
* * *
Když trojice i s obětí zmizela v temnotě lesa, zůstala s posledními dvěma svázanými oběťmi Vesna sama. Párkrát se ostražitě rozhlédla po okolí, a když byl všude klid, tedy kromě hlasitého výbuchu výkřiků „oběť, oběť“, které nejspíš nastaly v okamžiku, kdy se k ohništi na dohled přiblížili Jarilo a jeho kumpáni se svázanou dívkou, opřela se o nedaleký modřín a unaveně vydechla. Zajímalo by mě, proč oběti hlídá zrovna ona, jestli její neúčast na obětní slavnosti je snad nějaká forma trestu, nebo je naopak tak schopná, že hlídáním pro jistotu pověřili ji. To druhé se mi nelíbilo ani za mák. Moc dobře jsem si pamatoval, co ta blonďatá éterická mrcha dokáže, když se někoho dotkne, a doufal jsem, že nemá ještě nějaké schopnosti, které v Sakartvelu nepředvedla.
Komando duchů, vytáhl jsem ze své mysli vzpomínky na válku a jako duch se opatrně plížil k blondýně. Skandování od ohně mi pomáhalo dostat se nepozorovaně až ke stromu, o který se opírala. Bez jediného hlesnutí jsem
se nadechl a vzduch v sobě zadržel, dokud jsem se k ní nedostal na dosah.
A pak jsem dal veškerou sílu do pravačky, ve které jsem svíral Zmijin nůž.
* * *
Ostří prošlo Vesniným krkem. Ne však příliš hluboko. Bohyně musela mít snad železný ohryzek. Trhl jsem zaraženým nožem a rozřízl jí krk. Pak jsem konečně mohl vydechnout a znovu normálně dýchat.
Rychlými přískoky jsem obešel strom a dostal se před Vesnu. Instinktivně si levou ruku přitiskla na krvácející hrdlo. To už jsem ale znovu útočil. Nechtěl jsem jí dát čas se vzpamatovat. Další útok jsem vedl zdánlivě na břicho. Stačila zareagovat a pravačkou se mi pokusila ránu vykrýt. Jenže já ve skutečnosti mířil mnohem níž. Udělal jsem krátký oblouk a bodl ji přesně mezi nohy a hned ostřím říznul směrem nahoru. Kalhoty se jí v rozkroku zalily krví.
„Ty?“ promluvila konečně překvapeně.
Znovu jsem na ni zaútočil. Kopl jsem ji do levého kolena a zároveň s tím znovu bodl nožem směrem ke krku. Zatímco normálnímu člověku bych to koleno prokopl, Vesna se ani nepohnula.