„Jsi někdo, kdo mi zachránil život,“ odvětila
Tien. „I když jsem pro tebe byla úplně cizí. Trochu se starat o tvoje pohodlí je to nejmenší, co můžu udělat.“
Než dojedli a pečlivě sklidili nádobí a zbytky, aby zbytečně nebudily zájem byť zcela obyčejných hladových zvířat, vystoupal nad džungli bledý měsíc. Domluvili si, v jakém pořadí držet hlídky.
„Hodilo by se nějaké ochranné kouzlo,“ zívla
Tien. „Abychom se mohli vyspat v klidu všichni. Ne že bychom to nepotřebovali.“
„Kouzla patří duchům a vílám,“ řekla vesničanka vážně. „Na nás jich zbývá jen málo. Ale některá mají nezlomnou moc.“
Vytáhla ze svých cestovních drobností jednoduchou flétnu sáo trúc se šesti dírkami. Teodor spolkl otázku „tohle je kouzlo?“. Pokud to pro ni je magie, pak to tak prostě je.
Giang se zády opřela o jeden z kmenů banyánu a přiložila nástroj ke rtům. Melodie, která vzlétla do tmy, byla lehká a zároveň pronikavá. Prostinká, ale důrazná. Připomínala popěvky z tržišť a od rybářských loděk, ale nebyla to žádná lidová píseň, kterou by lovci dokázali rozpoznat.
Teodor se neklidně rozhlédl. Jak daleko jsme slyšet? Nepřiláká to na nás nějakou bestii? Díval se na vesnickou dívku, která soustředěně nakláněla tvář a hnala svůj dech do flétny, jako by dávala vlastní krev do žil někomu, komu chce zachránit život.
Ona je tu doma. Kdyby svou hrou přitahovala nebezpečí, už ji dávno něco sežralo. Mlčel a naslouchal.
Všechno jako by se v jeho nitru ztišilo. Napadla ho zvláštní myšlenka: Umírám. Ale vlastně to není důvod být smutný.
Tien si sedla vedle Giang, pohupovala hlavou do rytmu. Teodor na ní viděl, jak by se ráda přidala –ale žádný hudební nástroj neměli a vlastnímu hlasu zjevně dostatečně nevěřila.
Vesničanka na Tien pohlédla. Se zvláštním zaujetím, jiskrou, možná výzvou v očích: Pojď, pojď, jestli si troufáš.
Léčitelka pohled opětovala. Byla to dlouhá chvíle vzájemného pozorování a prohlížení. Možná až neslušně dlouhá.
Pak Tien zavřela oči a začala hvízdat. Nejdřív tence a nejistě, ale čím dál víc se blížila melodii, kterou hrála Giang.
Teodor viděl, jak se odhodlává, jak začíná zhluboka dýchat. Slyšel, jak její tóny sílí, až se propletly s flétnou. Nebyl to jen druhý hlas, hlavní motiv písně si předávaly mezi sebou v improvizaci. A Tien přitom používala techniku čínského magického hvízdání čchang-siao, která jí nikdy nešla. Byla příliš slabá, aby kdy vyvolala nějaký nadpřirozený efekt – ovládání počasí či zvířat –, ale dokázala v sobě najít dost soustředění na to, aby správně ovládla dech. Její melodie zněla chvílemi jako káně kvílející vysoko na obloze, chvílemi jako hejno vlaštovek divoce poletujících kolem řeky.
Vykřikni dlouze k nebesům. Poetický opis pro hvízdání.
Píseň letěla do tmy džungle a Teodor si uvědomil, že ho alespoň pro tu krátkou pomíjivou chvíli nic nebolí.
* * *
Tři páry rukou nedočkavě zkoumaly jeho tělo. Zblízka sledoval chelicery a tenká vlákna, která se napínala mezi nimi – ztuhlé sliny, zárodky pavučin.
Démončina kůže byla studená a jemná.
Slyšel sténání. Lapání po dechu. Svoje vlastní.
„Teo!“ Něčí výkřik plný úzkosti.
„Nesahej na něj!“ Jiný hlas.
Teodor si uvědomil, že klečí, ruku obemknutou kolem meče. Kolem něj doutnal kruh popela tam, kde předtím rašily rostliny. Banyán byl dostatečně daleko, takže zůstal netknutý.
Oblečení, přikrývka ani moskytiéra nebyly poškozené. V tu chvíli to Teovi došlo. Protože jsou to jen předměty, ne bytosti.
„Teo…“ Tien stála pár kroků od něj, Giang ji pevně držela kolem ramen. Pustila ji, teprve když lovec nechal být zbraň a složil obličej do dlaní.
„Tien, promiň,“ zamumlal.
„Zhoršilo se to. Tohle se předtím nedělo.“ Léčitelka ho opatrně objala. „Myslela jsem, že když se přebytek čchi jednou vybil, tak ti bude líp…“
„Zdál se mi zlý sen, nic extra. Jenom se to prostě špatně snáší s nefungujícím oběhem energie.“ Pohladil ji po vlasech. Cítil, jak je jeho ruka zesláblá a malátná. Jasně, vždycky po jangovém zášlehu jsem