už máš asi zas říkat yes životu, i když u vašich už neexistuje.
Když přijedou, sednete si do obýváku, otevřeš slivovici a pustíš televizi, koukáte na videoklipy na Óčku, kluci jsou už navalení, ale tobě to nevadí, do rozjetého vlaku umíš naskakovat, stát na vagónu za jízdy a mávat lasem. Dáváš si velké panáky, říkají, že byli v nějaké hospodě a dali si emko, ty se opiješ rychlejc, než sis myslela.
„Rozložím vám gauč v obýváku, jo?“ řekneš a doneseš prostěradlo, nemůžeš najít kratší a delší stranu, pořád tím velkým kusem látky otáčíš, oni se řehtají, tak jim říkáš, ať ti pomůžou a neserou, v rozích ho nemůžeš zaháknout, je to prostěradlo na gumě a vždycky vystřelí zpátky. Až se vám to podaří, lehnou si na čisté povlečení ještě v oblečení, ty si lehneš mezi ně. Petr říká, že ležíte jak v hrobě a jaké to prý asi je, když někoho pohřbí zaživa. Začne ti být úzko, je ti smutno, chceš z téhle konverzace pryč, vstaneš a vysvlečeš se donaha, nekomentuješ to, sundáváš si oblečení jak u doktora. Lehneš si zpátky mezi ně, poprvé za celý večer nikdo nic neříká, jo, kecy o smrti je přešly.
Mlčky tě začnou hladit, začneš se smát a oni taky. Petr, co ho znáš už od střední, tě líbá a hladí, jsi překvapená, že tě vzrušuje, nenapadlo by tě s ním něco mít. Líbá tě pomalu a jemně na rty, stejně tak ti pomalu strká jazyk do pusy, jako by všechno mělo svůj čas, tobě se ale točí
hlava. Položíš si ji na polštář a on se posune dolů, líbá ti prsa a bradavky, kouše je a saje, vydává u toho zvuky, jako by tvoje bradavky měly nějakou dobrou chuť, jako by z nich tekla zmrzlina, líbí se ti, že neřeší, jak bude vypadat před kámošem. Martin tě hladí na břiše, je stydlivější, neohrabanější, jako by se mu do toho ani nechtělo, jako by nevěděl, co přesně dělat, jako by cítil, že už od začátku je páté kolo u vozu, přitom by to mohl být autobus, ale tohle nikomu vysvětlovat nechceš. Najednou tě začne tahat za chlupy co máš mezi nohama, nechápeš, jak na to přišel, sere tě to, kazí ti celý večer. Nic neřekneš, lehneš si na bok a otočíš se k němu zadkem, takhle ti na chlupy už nedosáhne. Petr ti pořád cucá prsa, vrchní část těla se ti vlní, spodní nehýbeš, Martin leží za tebou, a i když ti sahá na boky a na zadek, nelíbí se ti to, děláš, že tady nejsi.
Martin se tě po chvíli přestane dotýkat, myslíš si, že usnul, pošeptáš Petrovi, ať jdete do ložnice, možná je to neslušné, ale s tím holt nic nenaděláš, řekla by máma, jenže ty s tím něco naděláš, jdete do tvé postele, on si lehne a ty si na něj sedneš, chvíli na něm opile skáčeš, ale pak si uvědomíš, že nevíš, proč na něm vlastně skáčeš, když ho nechceš. Probudíte se ve stejný okamžik v šest ráno, „mám na to strašnou chuť,“ říká rozespale se zavřenýma očima, ale dohodnete se, že už nic dělat nebudete, má holku, co si s ní teď pořídil psa, aby dospěli a poznali, co je to zodpovědnost.
Když se probudí i Martin, uvaříš jim oběma čaj a přede dveřma si dáte cígo, ke včerejšku se nevracíte, ptají se,
co je to za hadry poházené v zahradě, „to by bylo nadlouho,“ odpovídáš a oni se dál neptají, za chvíli jim jede autobus. S cigárem u huby a dvěma týpkama po boku pozdravíš sousedku, co se zrovna vrací s ranním nákupem z obchodu. Trochu se stydíš, když jsi byla malá, krmilas jejich psa přes plot piškotama. Rozloučíte se a ty pak celý den ležíš s kocovinou na zahradě, je ti nanic, zase jsi dělala něco, cos nechtěla, ale prostě děláš, co můžeš, jak by řekla máma, a tak aspoň čteš
Helimadoe.
„Byl jsem kdysi přítomen představení hypnotizéra. Postavil několik lidí z obecenstva do řady a několik kroků před nimi nakreslil na zemi prstem čáru. Vyzval je, aby ji překročili. Nikomu se to nepodařilo. Rozbíhali se a padali, jako by byli naráželi na neproniknutelnou zeď. Obecenstvo se válelo smíchy. Bylo to velmi komické. Předsudky, příchylnost k rodině, zvyk poslouchati, strach z neznámého — to je ta kouzelná čára, kterou nedovedly překročiti ženy blouznivě toužící — tenkrát — i dnes — a přece, nač narážely? Na pouhé nic, dobré jen pro žert rozdováděného obecenstva. Ubohé ovečky, uspané vychytralým hypnotizérem, veřejným míněním! Kolik se jich zaleklo a vrátilo se se svěšenými hlavami do svého teplého chléva, k svému hubenému žlabu! Některé přece unikly. Mezi nimi Dora. Překročila s vítězným smíchem myšlenou čáru. Šla za svou fatou morgánou, za stříbrnými vlnami moře, za bělostnými beránky, narážejícími na blankytné břehy.“