Přenesli máry k dvojici mrtvých kamenů. Po trochu rozpačitém mumlání se shodli na dalším postupu. Zadní nosiči zvedli máry co nejvýše, zatímco ti vpředu si klekli. Mrtvola z már sklouzla a zmizela mezi kameny.
Juvě přeběhl mráz po zádech. Zdola zaslechla lapání po dechu, jako by předtím truchlící nevěřili, že to skutečně udělají. Že pošlou mrtvého do Drukny. Nebo že kameny budou fungovat.
Kreslíř se na ni podíval, skoro spiklenecky, když teď oba zažili totéž. „Neuvěřitelné!“ prohlásil.
„A co?“ zeptala se Juva. „Že kameny fungují, nebo že svrhávají mrtvé do neznáma?“
Muž se uchechtl, asi mu to přišlo vtipné. „Víte, mezi učenci panuje široká shoda, že tyhle kameny nemají žádný protějšek, tudíž existuje důvod věřit, že mrtví končí ve víření.“
„Víření?“
„V prázdnotě. Obrovské nicotě mezi kameny, paní ze Sannseyrů. Předtím jsem měl ovšem na mysli, že je to neuvěřitelná kombinace. Světlo na zahnání Gauly, smuteční bubny a dlaněmi utvořený symbol ohně původem z Undstu, to je opravdu všeobjímající!“
„To ano,“ ucedila Juva. „Nejspíš chce oslovit co největší množství lidí.“
Truchlící pokyvovali jeden druhému. Mlčky si dávali najevo podporu, po sestoupení tolik důležitou. Potřesení ruky, poplácání po ramenou, objetí. Nikdo z nich neronil slzy. Dokonce ani nevěšeli hlavy a Juva si uvědomila, že za to může hrot na nákrčníku. Špička mířila dovnitř a nutila je držet bradu vzhůru.
Z paměti se jí vynořila vzpomínka. Na mrtvolu nakaženého vlčinou u Florianových salonů. Bezhlesně zalapala po dechu.
Odtud pocházela ta jizva!
Zvláštní zranění připomínalo bodnutí hmyzem. Měla za to, že ho mrtvému přivodil něčí nehet, ale ve skutečnosti ho způsobil hrot! Mrtvý byl jedním z nich. Jedním z očištěných.
Proč si před smrtí nákrčník sundal? Opustil je? Zapudili ho? V mysli se jí zformovala temnější domněnka a zamrazilo ji.
Lidé se k očištěným uchylují, protože Stříbrné hrdlo tvrdí, že vlčina postihuje pouze hříšníky. A tak když se někdo z nich nakazil, vzali věc do vlastních rukou. Zabili ho a nákrčník mu sundali, aby ochránili mýtus, že nikdo z nich onemocnět nemůže.
Tohle by matku ohromilo…
Sám Drogg uvěřil, že na něco kápli. Že mají dokonce k dispozici lék. Ucítila podivné zklamání, přestože ani na okamžik nezapochybovala o tom, jak se věci ve skutečnosti mají. Srdce tak snadno podlehne naději a člověk o tom nemá ani tušení.
Jeden gardista ke kazateli přistoupil a něco mu pověděl, aniž bylo slyšet co. Tvářil se netrpělivě a Juva se dovtípila, že stráže spěchají obnovit obvyklý provoz kamenného kruhu. Stříbrné hrdlo přitakal a zamířil se svými následovníky k západní bráně, kde se vrata mezitím opět otevřela.
Dovnitř se nahrnul dav a rozptýlil se po podloubí. Většina lidí se ale nevydala do žádného krámku, místo toho sledovala kazatele, jak vede své stádo přes prostranství.
Před branou se Stříbrné hrdlo zastavil a opět se obrátil ke svým stoupencům.
„Očištění uskutečnili první sestoupení v Náklavském kruhu!“ zvolal a Juva pochopila, že s jedním obřadem se nespokojí. Stejně tak nemá v úmyslu kruh opustit dřív, než to dá všem na vědomí. Schválně zdržuje!
„My jsme budoucnost!“ pokračoval sebejistě. Gardisté působili bezradně. Několik jich spolu mluvilo, ale se zásahem zjevně otáleli. Ctili, že právě proběhlo sestoupení, a tak kazateli poskytli prostor, který potřeboval.
„My jsme tím, co dělí řád od chaosu. My jsme čistí. Chránění. Přijali jsme Boží slovo, trest si nosíme s sebou a zlo na nás nemůže. Ani věční, ani vlčina.“
Ne, aspoň dokud budete zahlazovat stopy. „Ale slyšel jsem o vašich pochybnostech! Pochybovali jste, jestli Bůh mrtvého přijme. Pochybujete o Božím slovu?“ Rozpřáhl ruce, zřejmě aby dal najevo, že se obrací stejnou měrou ke svým stoupencům, jako k přihlížejícím. „Zaplašte pochyby! Boží slovo je zde! Bůh nám zvěstoval svou vůli, dal nám znamení! Odhalil nám novou tvář, nové zlo, které je třeba porazit!“
Od pomocníka přijal knihu, kterou nesl při příchodu, a otevřel ji. Podloubím se šířil vzrušený šepot a lidé se začali stahovat blíž. Očistění spojili dlaně v gestu, které dějepravci označili za symbol ohně, jak pochopila, a zpěvavě dávali najevo úctu jako při modlitbě.
Dějepravci se náhle vztyčili, až se překotila jedna stolička. Nakláněli se přes okraj balkonu, aby lépe viděli, a Juva si uvědomila, že Stříbrné hrdlo nedrží v ruce knihu.
Ty obrázky! Boží obrázky!
Vyřítila se se Skarrem v patách ze schodů a proběhla stinným podloubím kolem krámků. Musí ty obrázky vidět! Musí se dostat blíž, aby odhalila jeho hru.
Jenže to se jí nepodaří, dokud budou očištění stát uprostřed kamenného kruhu. Musela by překročit žlab s krví, takže by byla nenápadná jako strom v Náklavu. Pokud by ji stráže nezadržely mnohem dřív.
„Pohleďte na obrázky od Boha!“ vykřikl kazatel a zvedl předmět, který nebyl kniha, nýbrž tmavá dřevěná skříňka opatřená panty jako kufr a okovanými rohy. Skříňka se před následovníky rozevřela a odhalila dvě stříbrné destičky lesknoucí se na černém pozadí.
„Pohleďte na ďáblovy potomky! Na vardari! Věčné v našem městě! Budeme nuceni bojovat proti zlu sami, nebo nám Seidalaug konečně pomůže?“
Juva se zastavila a rozhlédla, ale nikdo si jí nevšímal. Pohledy všech se upíraly na obrázky, a dokonce i obyčejní Náklavané souhlasně