a pozorovat kolemjdoucí, Saby čas od času vyskočil a vysypal ze sebe grandiózní leninský projev v místní obdobě Hyde Parku, kam se slétali holubi a poslouchali to přesvědčování. Měla bys Sabyho vidět, jak v oslnivě bílé košili a s rozcuchanými černými kudrnami vášnivě káže všem kolem o bratrství mezi lidmi. Bylo to báječné. Tenkrát jsme všichni fandili Leninovi, nebo tak vůbec fandili, komunistům, ještě jsme nezjistili, že Henry Fonda v Blokádě ve skutečnosti nebyl až tak úžasný protofašistický idealista, jen druhá strana mince fašismu, tj. jaký je sakra rozdíl mezi fašistou Hitlerem a antifašistou Stalinem, anebo dneska mezi fašistou Lincolnem Rockwellem a antifašistou Ernestem Guevarem, nebo si tam dosaď, koho chceš. A navíc, dovol mi tu jedno střízlivé konstatování, co jiného mi Columbia College nabídla ve svém kurzu nazvaném Současná civilizace, než dílo Marxe, Engelse, Lenina, Russella a všemožných dalších plánovačů, jejichž plány vypadají dobře na papíře, ale přitom je celou dobu architektem ta neviditelná obluda známá pod jménem Živoucí člověk?
Taky jsem do Bostonu párkrát stopoval s Dickym Hampshirem. Procházeli jsme se po nábřeží a koukali, jestli bychom se nemohli nalodit na parník do Hongkongu, aby z nás byli velcí dobrodruzi po vzoru Victora McLaglena. Na státní svátek čtvrtého července jsme do Bostonu odjeli všichni, chodili po náměstí Scollay Square a koukali po roštěnkách, jenže tam žádné nebyly. Většinu pátečních večerů jsem trávil pod jabloní en centreville v Lowellu, kde jsme s Moe Coleovou přezpívali všechny muzikálové písně, na které si vzpomeneš: a že nám to šlo: později chvíli zpívala s big bandem Bennyho Goodmana. Jednou v létě, za bílého dne, mě přišla navštívit v upnutých rudých šatech a na jehlových podpatcích, fíha. (O milostných aférkách se v téhle knize moc nezmiňuju, protože myslím, že uspokojování dívčích rozmarů k mojí marnivosti přispělo ještě nejmíň.)
Jenže léto ubíhalo, a já nebyl z chemie o nic moudřejší, a pak přišla chvíle, kdy táta, který pracoval mimo město jako
linotypista, někdy v massachusettském Andoveru, někdy v Bostonu a někdy v connecticutském Meridenu, získal příslib stálého místa v New Havenu v Connecticutu, a tak bylo rozhodnuto, že se tam přestěhujeme. To už byla sestra vdaná. Během balení jsem se procházel a ponocoval pod hvězdnou klenbou pawtucketvillského stromoví a psal smutné písně o tom, jak si „sbalím svých pět švestek a jdu dál“. Ale o to nešlo.
Jednou večer k nám přišla sestřenice Blanche, seděla s mamkou v kuchyni mezi sbalenými krabicemi a povídaly si. Já seděl venku na verandě na židli a pořádně se zakláněl, s nohama na zábradlí, koukal na hvězdy, na Mléčnou dráhu, všechno to bylo jasné jako na dlani. Koukal jsem na ně tak dlouho, až na mě začaly taky koukat. Kde já to sakra jsem a k čemu to všechno je?
Šel jsem do salónu, posadil se do tátova starého hlubokého křesla a začal s otevřenýma očima snít ten neujneuvěřitelnější sen. Tohle je důležité a je to klíčem k celému příběhu, ženo moje milá:
Zatímco mamka se sestřenicí povídaly v kuchyni, já snil o tom, že se vrátím do druhého ročníku na Columbii, bydlet že budu v New Havenu, snad poblíž yaleského kampusu, v pokoji plném měkkého světla, s deštíkem na parapetu a zamlženým oknem, a všechno dokážu, ve fotbalu i ve studiu. Bude ze mě tak senzační běžec, že vyhrajeme každý zápas, s Dartmouthem, Yalem, Princetonem, Harvardem, Georgijskou, Michiganskou, Cornellem, celou tou bandou, a skončíme až ve finále v Rose Bowlu. A v Rose Bowlu budu ještě horší než Cliff Montgomery, poběžím jako zběsilý. Strejda Lu Libble mě poprvé v životě sevře v objetí a zapláče. To samé i jeho žena. Kluci z mužstva mě na finálovém stadionu v kalifornské Pasadeně zvednou na ramena a se zpěvem mě odnesou do šaten. A až se v lednu vrátím na kampus Columbie, poté co z chemie dostanu áčko, blahovolně obrátím pozornost k halové atletice, vyberu si běh na jednu míli a zaběhnu ji pod 4 minuty (to bylo tenkrát rychle). Vlastně tak rychle, že budu běhat na velkých
závodech v Madison Square Garden a porážet nejlepší současné mílaře fantastickými sprinty ve finiši, až se dostanu na rovných 3:50. Tou dobou už celý svět šílí: Duluoz! Duluoz! Ale mně to ještě nestačí, na jaře se blahovolně přidám k baseballovému týmu Columbie a budu napalovat homeruny až za řeku Harlem, jeden dva na zápas, budu bleskově startovat z met, z první ukradnu druhou, z druhé třetí a nakonec ve fantastickém závěru se dostanu ze třetí na domácí metu, sprint, slajd, oblak prachu a bang! Teď po mně pasou New York Yankees. Chtějí, abych byl jejich příští Joe DiMaggio. Blahovolně odmítnu, jelikož chci, aby se Columbia dostala i v roce 1943 do finále ve fotbalu. (Ha!) Ale současně taky v běsném půlnočním zadumání nad faustovskou lebkou, po zakreslení kruhů do písku, hovořím ve věži vysoké gotické zvonice riversideského kostela s Bohem, potkávám Ježíše na Brooklynském mostu, získám pro Sabyho roli Hamleta na Broadwayi (zatímco já sám hraju naproti přes ulici krále Leara) stanu se největším spisovatelem, co kdy žil, a napíšu knihu tak úžasňáckou a tolik kouzlem vykoupenou, že se ve všech reklamkách na Madison Avenue plácají do čela. Dokonce i profesor Claire mě o berlích pronásleduje po columbijském kampusu. Mike Hennessy, ruku v ruce se svým otcem, s halekáním vystoupá schody na koleji, aby mě vyhledal. Všichni kluci z Horace Manna zpívají na louce. Bravo, bravo, autor, vyvolávají mě v divadle, kde jsem též uvedl své nejnovější blahovolné dílo, hru, jež se vyrovná Eugenu O’Neillovi i Maxwellu Andersonovi, Strindbergovi by z ní šla hlava kolem. Nakonec se pro mě dostaví delegace chlapíků s doutníky v zubech, zajímá je, jestli se chci připravovat na zápas o mistra světa těžké váhy v boxu s Joem Luisem. No tak jo, blahovolně trénuju v Catskillských horách, jednoho červnového večera z nich sjedu a stojím proti velikému vysokému Joeovi, rozhodčí nám dává pokyny, a pak když se ozve zvonec, bleskově se vyřítím a bleskově Joea zasypu tvrdými ranami, takže se pozadu převrhne přes provazy až do třetí řady a tam zůstane ležet KO.