„A to jsi policistka?“
„Dalo by se říct, že profesní roli odkládám, jakmile přijdu domů. A když se zamiluju, ale nikomu to neříkej.“ Křivý úsměv, smutek se objevil a zase zmizel. „Byl tak šíleně krásný a spěchali jsme se svatbou kvůli občanství. Vyrostl přece v bývalém Sovětském svazu a věděl, jak rychle se hranice a zákony můžou změnit. Vzali jsme se zcela soukromě, tajně, ani moji rodiče se to předtím nedozvěděli.“
Cítila, že něco nehraje, ale rozhodla se to ignorovat, raději chtěla věřit na lásku. Hodně cestoval, obchodoval, jak tvrdil, valuty, investice, tehdy měla zastříhat ušima a obléct si uniformu, ale jak už bylo řečeno, láska…
„Brzy po třetím výročí naší svatby zmizel navždy.“
„Když se stal švédským občanem.“
„Šlo mu jen o papíry, o dokumenty, které z něj udělaly někoho jiného, než kým byl.“
„Kdo to byl?“
„Každopádně se nejmenoval Larionov. Když jsem zjistila, že je to falešné jméno, tak mi připadalo v pořádku, když si ho ponechám. Proč se jmenovat Anderssonová, když se můžu jmenovat Larionova? Jako ten hokejista, vždyť víš, v sovětské superpětce.“
Eira se pokusila vzpomenout si, co ví o hokeji z doby, kdy se narodila, a v duchu se ptala, proč se dostaly tak daleko od tématu.
„Jsem ráda, žes mi to pověděla, ale nejsem si jistá, že chápu, co to má společného s naším případem.“
„Zdání klame,“ řekla Anja Larionova. Posunula kvetoucí rostlinu na parapetu a vrátila se ke svému psacímu stolu. „Ve světě, kde nikdo nikoho nezná, jsou správné papíry tvrdou valutou a švédské papíry mají velkou váhu. Díky nim tě považují za čestného člověka.“
„Jako tvého bývalého muže,“ řekla Eira.
„Budu ráda, když se o něm nebudeš zmiňovat. S tímhle nemá nic společného, jen jsem si na něj vzpomněla.“
„A na koho že?“
Anja se usmála.
„Zrovna jako ty-víš-kdo balil holky v hotelovém baru, aby dostal dobrozdání, že je Švéd, bůhví na co je pak využil, tak začal mezinárodní organizovaný zločin, především s kořeny v Rusku, před pár lety skupovat domy v norrlandském vnitrozemí a my přece víme, kde ty levné domy jsou.“
„A nikdo se do nich nikdy nenastěhuje.“
„Slyšela jsi někdy o Baronech v Èze?“
„Až teď,“ odpověděla Eira, bylo to v materiálech, které měla na stole.
Anja Larionova zdůraznila, že opravdu není žádnou odbornicí na ruský organizovaný zločin, „až na své nanejvýš osobní zkušenosti, haha“, ale trochu zapátrala a jedno jméno vedlo k druhému.
Z High Woods Holding do Petrohradu a k jednomu muži, který byl dříve odsouzený za rozsáhlé podvody s pyramidovými schématy. Kromě domu v Offeru vlastnil i celou řadu společností na Seychelách. Existují webové stránky, kde High Woods Holding zdůrazňuje, že společnosti se jejich prostřednictvím můžou vyhnout daňové povinnosti. S maximálním utajením můžete poskytnout finanční podporu jistým osobám, aniž by bylo možné vystopovat odesilatele.
„Určitě je to nesrozumitelné záměrně,“ řekla Anja a popsala, jak High Woods Holding vytvořil společnost, aby ukryla peníze, a kterou pak prodal dál. Objevil se obrázek muže, který pózoval u sportovního auta před kasinem v Monaku. Někteří ze zúčastněných měli domy na francouzské Riviéře, odtud jméno Èze, městečko, které se nacházelo mezi Nice a Cannes.
„Jinými slovy, praní peněz.“
Eira myslela na modře natřenou kuchyňskou pohovku, na krajkové záclony. Široká podlahová prkna z norrlandské borovice, která pomalu rostla sto let, jestli ne déle.
„Zatímco dům slouží svému účelu, může se klidně bortit.“
Když Eira vešla do pokoje, Kerstin Sjödinová stála na židli a snažila se ze skoby sundat obraz. Na podlaze se porůznu povalovaly knihy.
„Co to děláš, mami?“ Eira ji chytila za paži, pokusila se ji přimět, aby slezla. Myslela na zlomené krčky, jak rychle se z člověka může stát ležák.
„To je dobře, že jdeš.“ Kerstin pevně držela obraz, trhla jím, až se skoba uvolnila. „Tenhle tady nemá co dělat, není můj.“
„Ale mami, vždyť celá leta visel v obýváku, myslela jsem si, že se ti líbí.“
„Mně se tenhle ale nikdy nelíbil. Byl jeho, může ho dostat zpátky.“
Konečně slezla ze židle a lept, který představoval řeku a nakupené splavené kmeny, svírala pevně v náruči.
„Sedni si, dáme si kávu.“ Eira nandala na talířek marcipánové dortíky, které koupila cestou ve Willys. „Jestli to tu chceš změnit, pomůžu ti. Teď to nestihnu, ale někdy jindy můžeme zajet domů pro věci, které bys tu měla raději.“
Kerstin obraz obrátila.
„Co jsem říkala, je tady jeho jméno, tak pak netvrď, že se pletu.“
Opravdu tam stálo Veine Sjödin, na zadní straně byla nálepka s natištěnými písmeny. Dával takové nálepky na všechno možné, na knihy, na krabičku na oběd, z vnitřní strany holení u vysokých bot. Tam, kde vyrůstal, nebylo vlastnictví samozřejmé a ničemu se nedalo věřit, což se snažil vštípit svým dětem, když se divily, proč by mu někdo chtěl brát jeho staré věci.
„Vždyť víš, že je táta už víc než deset let po smrti. Nemyslím, že by měl o ten obraz zájem.“
„Tak si ho vezme ona,“ prohlásila Kerstin. „To ona přece dědila. Schramstla všechno a vy jste nedostali nic.“