„Co je to?“
„Vzkaz…“
„Vzkaz?“ podivil se Ivoš.
„Hm…“
Ivoš si od technika vzal nabídnutý pár latexových rukavic, navlékl si je a poté od něj převzal i nalezený lístek. Krasopisně vyvedeným písmem na něm stálo:
Tohle je teprve začátek! Brzo přijde na řadu další. Zajímá vás, kde ho najdete? Tady je malá nápověda: Základ života, prosinec 1871. Hodně štěstí… Váš Čistič.
Teď už Ivoš nepochyboval, že se někdo rozhodl zahrávat si s policií. Jenže kdo? A proč? Co ho k tomu vedlo? A co má ona nápověda přesně znamenat?
Mezitím na místo dorazil i Martin, který ten den čerpal náhradní volno, ale přesto se nemohl nedoslechnout o nálezu další mrtvoly.
„Co se to sakra děje?“ zněla první otázka, již přítomným kolegům položil.
Nikdo mu však nedokázal odpovědět, neboť zatím neměli nejmenší tušení. Oproti prvnímu mrtvému bylo všechno úplně jinak. Prakticky nic se neshodovalo. Přesto bylo nepravděpodobné, že za mladíkovou smrtí stojí někdo jiný než v předchozím případě.
„To bych taky rád věděl,“ odpověděl Ivoš. „Nicméně to vypadá, že se nám tu motá někdo, kdo se rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou.“
„Bože,“ hlesl Martin při pohledu na ošklivé nadělení na plácku před budovou. „Toxíci jsou na cestě. Už jsem volal Martině, ale říkala, že dneska nepřijede. Snaží se zjistit co nejvíc k tomu Kokosovi a vidí to na celý den. Renku,“ oslovil technika, „našli jste u něho doklady? Nebo mobil?“
„Ne, jenom ten vzkaz,“ odpověděl technik, „jinak nic.“
Ivoš ukázal Martinovi složený lístek, který třímal mezi prsty oděnými do latexového oblečku. Kousek papíru s textem napsaným pečlivým krasopisem prvňáčka zase rozložil a dal mu ho přečíst.
„Sakra…“
„Takže nějakou shodu s předchozím případem bychom přece jenom měli,“ prohlásil Ivoš a Martinovi došlo, že nešťastná náhoda či sebevražedný úmysl jsou tímto okamžikem téměř vyloučené. „Absence dokladů a mobilu stejně jako u Žitníka. A vrah se nám pasoval do role jakéhosi čističe. Co chce čistit?“
Ten vzkaz, pomyslel si, je novinka. Že by snad vrahovi rostlo sebevědomí?
„Třeba se o tom dočetl v novinách, a tak to zkusil napodobit,“ napadlo Martina. „A čistič asi chce čistit město od svoloče, co se tu roztahuje, ne?“
„Tuhle informaci jsme ven nepustili. Neměl se o tom jak dozvědět,“ podotkl Ivoš.
„Do prdele!“
„Asi tak,“ přitakal. „Netušíte, kdo to je?“
„Z tohohle moc nevyčtu. Copak ty bys takhle někoho poznal? Hlava je úplně na sračky…“
„Co kérka na krku? Ani podle ní vás nenapadá, kdo by to mohl být?“
„Tohle je spíš otázka na lidi z protidrogovky nebo pátrače, sorry.“
„Fajn. Vaši lidi už prohledávají vnitřek baráku. Až budeme kompletní, taky se tam porozhlídneme. Bude to piplačka, ale nemáme na vybranou. Musíme to prolézt patro po patru. Každý pokoj na téhle straně,“ pravil Ivoš a pohybem ruky zahrnul celou východní stranu objektu.
„Jasně, jinak to ani nepůjde,“ souhlasil Martin. „Můžu nějak pomoct?“
„Rozhodně. Pověř svoje lidi, aby se přeptali těch, co bydlí v okolí, jestli něco nezaslechli. Nebo jestli si nevšimli čehokoli podezřelého.“
Martin se neodvážil oponovat, přestože se mu z představy obcházení okolních domů zježily chlupy po celém těle. Avšak i tohle bylo neodmyslitelnou součástí jejich práce.
Ivoš poručíkovy obavy postřehl.
„Naše operativa vám s tím samozřejmě pomůže.“
„Tyhle baráky dlouhodobě přitahujou nejrůznější individua,“ vstoupil do debaty uniformovaný policista. „Od kolegů z městské máme informace, že se tu v jednom kuse ochomýtají různí nýmandi. Někteří tu přespávají, jiní se jenom scházejí a dělají čurbes nebo si sem přijdou dopřát a jdou zas dál.“
„Ale dneska tu kromě tohohle nikdo není,“ neuniklo Ivošovi. „Proč?“
„Tak to netuším,“ řekl policista a omluvně pokrčil rameny. „Možná měšťáci budou vědět.“
„Tak se jich na to zeptáme,“ pravil Ivoš a požádal Víta, aby se úkolu ihned zhostil.
Za chvíli se dozvěděli, že ani městští policisté nemají tušení, jak je možné, že je tu takové liduprázdno.
„Možná ho někdo zahlídl ještě před těma klukama, ale nechtěl s tím mít nic společného, a tak radši zdrhnul,“ dedukoval Martin.
„Moje řeč,“ přitakal Ivoš. „Ani bych se nedivil, kdyby takových bylo víc. Jenom je zvláštní, že k tomu nejspíš došlo úplně nepozorovaně. Lumo? Můžeš se na něj mrknout?“
„Jestli jsou technici hotoví, tak klidně,“ nezdráhal se docent Chudý. Technici před chvílí skončili, doktor tedy mohl s mrtvým tělem naložit, jak bylo zapotřebí. Po provedení nezbytných rutinních úkonů nakonec konstatoval, že k úmrtí došlo během uplynulé noci v rozmezí mezi jednou a třetí hodinou ranní. Bezprostřední příčinou smrti byl pád z výšky, který zapříčinil rozsáhlá, se životem neslučitelná poranění hlavy i ostatních částí těla. Docent dosud nečetl jediný odborný text o případu, kdy pacient přežil rozmáznutí o tvrdou zem, navíc když mu mozek vytekl jako obsah syrového vejce po rozbití skořápky.
„Ale jak to vrah dokázal, do prdele?“ vrtalo Ivošovi hlavou. „Přece s ním nešel nahoru, aby mu tam prostě řekl: ‚Skoč.‘“
„Tak s tímhle už ti nepomůžu. Na to si budete muset přijít sami,“ rozhodil docent rukama a odporoučel se.
Definitivně skončili dlouho po setmění, na místě strávili skoro celý den. Všichni do jednoho byli unavení, vyčerpaní a ve skrytu duše doufali, že se vrahovo varování nakonec nenaplní.