ovšem zdržování mormaera Moray by bylo neuctivé. Teprve když dosáhli úpatí nejbližšího kopce, dokázala jsem rozeznat jednotlivé postavy.
V čele družiny jel přísně vypadající muž a vedle něj ještě nelítostnější žena. Když jsem je poznala – Bethoc a Crinana –, zalapala jsem po dechu a ukročila vzad. Vrazila jsem do Donaldy, která stála za mnou. Ponížení mě pálilo v hrdle jako žluč. Donalda, která si jako obvykle všimla mé tísně, mi v uklidňujícím gestu položila ruku na rameno.
Můj dech se zklidnil a já jsem hrdě vztyčila hlavu. Nenechám se zastrašit.
Když jsem se pokusila odtrhnout pohled od nestvůr ze své minulosti, všimla jsem si mladého muže jedoucího vedle Crinana. I z té dálky jsem viděla, že má stejné držení těla jako jeho matka a jede stejně neklidně jako jeho otec. To musel být mocný Duncan. Jeho jméno na Findlaichově dvoře nezaznívalo často. To málo, co jsem o něm věděla, jsem zjistila od MacBethada. Král Malcolm, který měl pouze tři dcery, stranil Duncanovi, synovi své nejstarší dcery, jakožto svému dědici.
Vláda vždy nepřipadala z otce na syna. Někdy přešla na bratry, strýce a někdy – ač to bylo v této době vzácností – na věrné přátele a rádce. Na své smrtelné posteli se král Alby rozhodl, kdo bude jeho nástupcem, a mormaerové jeho volbu buď potvrdili, nebo navrhli svého vlastního kandidáta. Jakmile král zemřel, byli vybráni dva kandidáti, kteří svou žádost předložili mormaerům a královým rádcům. Bylo učiněno rozhodnutí, vítězný kandidát získal korunu a život poklidně pokračoval.
Šeptalo se však, že se Malcolm odvolá na božské právo králů, jak hlásalo nové náboženství, a předá korunu Duncanovi, aniž by svou volbu konzultoval se svými rádci a ostatními mormaery. Poté, co ho Mael Colum vyzval na souboj, Findlaich zjistil, že se král Malcolm postupně a tajně zbavuje všech, kteří by mohli pro Duncana představovat hrozbu.
Když mi to MacBethad vysvětlil, ta nevraživost, kterou jsem vůči králi Malcolmovi chovala v dětství, se vrátila v plné síle.
MacBethad nikdy nemluvil o touze stát se králem. Ale poznala jsem, že se ho Malcolmovo upřednostňování Duncana dotýká; byli bratranci a na trůn měli stejný nárok; tajně jsem si přála, aby MacBethad měl vyšší ambice.
Z dálky bylo zřejmé, že v souboji o trůn by Crinanův syn neměl proti MacBethadovi šanci. Dokonce i osmiletý Adair vypadal urostlejší než tintítko, které sedělo na hnědé klisně. Rozhodla jsem se Duncana nenávidět stejně, jako jsem nenáviděla jeho rodiče a dědečka.
Pohlédla jsem na MacBethada ve snaze zjistit, zda ho jejich příjezd trápí stejně jako mě. Vypadal však klidně a nevzrušeně. Možná věděl, že přijedou. Kéž by mi to pověděl, varoval mě. Věděl, jak moc tou rodinou pohrdám.
Klidný a nevzrušený nebyla slova, jimiž bych mohla popsat
Findlaicha, jenž vypadal stále znuděněji a prsty vyťukával o nohu melodii, kterou slyšel jen on sám. Jeho pobrukování pokračovalo až do okamžiku, kdy Crinanova družina dosáhla brány a vjela do osady.
„Lorde a lady Crinan, vítejte. Věříme, že se vaše cesta obešla bez dobrodružství,“ pronesl Findlaich.
Taková formálnost se k němu nehodila. Mluvil neobratně, a v jeho slovech dokonce zazněl urážlivý náznak, že by se Crinan s takovým dobrodružstvím nezvládl popasovat.
Pokud se náš host urazil, nedal to najevo.
„Náš Otec nás v odpovědi na naše modlitby uchránil před újmou.“
Crinanův hlas byl stejně klidný, jak jsem si ho pamatovala. Prsty před sebou nakreslil zvláštní symbol – požehnání. Protahoval slova jako jižan a mluvil pomalu, možná ještě pomaleji než obvykle, abychom mu rozuměli. Dýchala jsem zhluboka, ale snažila se přitom zamaskovat pohyb svých ramen.
„Chrání své děti, které v něj vložily svou důvěru,“ dokončil Crinan a zahleděl se na Boedhea.
Roky strávené v Moray vrátily otci sílu a on opět vypadal jako albský princ. Ten pohled mi přinášel úlevu. S Findlaichem vypadali jako dva mocné duby, které není snadné porazit. Crinan to také vycítil a já věřila, že zde nebude svůj odpor dávat tak okatě najevo jako ve Fife. O jeho pocitech jsem však neměla pochyby.
„Vypadáš dobře, lady Findlaich.“ Bethocina slova se zdála být laskavá, ale v jejím hlase zazníval hluboko zakořeněný chlad.
„Vítej, Bethoc.“ Donalda vykročila k sestře, aby ji políbila na tvář, a odmítla tak jakýkoli pokus o formální jednání. „Dlouho jsme se neviděly.“
„Král tě pozdravuje,“ řekla Bethoc.
„Jak se otci daří?“
„Dobře.“
Když stála před mou matkou, Bethocina krása se mi zdála jako z jiného světa, kam většina smrtelníků nedosáhne. Ale když jsem teď viděla obě sestry bok po boku, její autorita se zdála být strojená, zastíněna Donaldinou přirozenou nadřazeností.
Poznala jsem, že to cítí i Bethoc. Lehce zvedla bradu, jako by tak mohla znovunastolit rovnováhu. Její nos v té poloze vypadal ještě špičatější. Milovala jsem Donaldu za to, jak působila na svou sestru. Chtěla jsem Bethoc za způsob, jakým se chovala k mé matce, vidět poníženou, ale její zjevná podřazenost mladší sestře mi prozatím stačila.
Po chvíli rozpačitého ticha Donalda pokračovala ve vítání hostů, přestože její nadšení poněkud ochladlo. „Musíte být ze své cesty unaveni. Umyjete se a pak dokončíme náš rozhovor.“
Bethoc naklonila hlavu na znamení díků a Donalda zavedla svou sestru do komnat pro hosty. Koně odvedli do stájí a Crinan, Findlaich a můj otec se spolu s vojáky a služebnictvem vydali do hodovní síně. MacBethad, Adair a já jsme zůstali venku s Duncanem.