Závěr
Přímá volba prezidenta, rozpad pravicové vládní koalice či vypsání mimořádných voleb v roce 2013 posunulo vývoj české demokracie do nové fáze. Postkomunistické období, trvající 23 let, zřejmě přechází do období návratu k určitým socialistickým aspektům a hledání nových forem demokracie i občanské státnosti i sociálního tržního systému, a to pod deštníkem Evropské unie. Tyto společenské změny zřejmě budou provázet i proměny českého stranictví. V české občanské společnosti začala zřejmě demokratická soutěž o socialistickou nebo sociální cestu v rámci sjednocujícího evropského procesu.
Demokracie bez hodnotového a morálního základu se stává nálepkou pro společenské a politické bezpráví. Demokracie je o morálních hodnotách, důstojnosti člověka a jeho lidských a občanských právech, a to v občanské společnosti založené na spravedlivém společenském řádě a lidském humanismu a solidarismu.
Demokracie bez soutěže, idejí, programů a vizí se stává jen pragmatickým zápasem o moc ve společenských a politických systémech a v lidské civilizaci.
V dějinném vývoji se mění lidské generace a lidská civilizace.
V procesu lidského a společenského vývoje dokázalo lidstvo dospět ke Všeobecné deklaraci lidských práv a Listině základních práv a svobod. Dokázalo přijmout demokracii, parlamentarismus, ústavnost, politický pluralismus, volební systémy a důstojnost člověka.
Další vývoj demokracie a demokratických mechanismů zřejmě přinese i přímý podíl občanů na zákonodárných a vládních schvalovacích a řídících procesech a nový způsob kontroly moci v demokratické státnosti, ale i nový dialog o právech menšin ve většinovém demokratickém prostředí.
Politická moc je proměnnou veličinou a politické stranictví může vyústit v jinou formu a v jiný podíl občanů na správě věcí veřejných i v novou formu lidské civilizace. Politické stranictví v 19. a 20 století
ČESKOSLOVENSKÁ A ČESKÁ REPUBLIKA
V EVROPSKÉM KONTEXTU
Chceme-li Československo a Česko posoudit z politologického hlediska, musíme se vrátit až do 19. století a vzniku evropského národního hnutí – do období „jara evropských národů“. Je ovšem nutné dodat, že středoevropské vztahy mezi němectvím a slovanstvím, mezi Čechy a Němci, se odehrávají po celý středověk s rozdílným vývojem a rozdílnými důsledky.
Vznik rakouského soustátí znamenal přelom v mocenském středoevropském, ale i v evropském uspořádání a pro Korunu českou. Druhou zásadní změnou byl vznik Rakouského císařství a revoluční národnostní chvění v roce 1848. Třetí zásadní změna se odehrála po vzniku německého národně sjednocovacího procesu pod pruskou hegemonií a pod pruským mocenským tlakem na Rakouské císařství. Marné byly snahy historických zemí, marné byly snahy slovanské většiny v monarchii. Místo českého národního volání po trialistickém uspořádání vzniklo Rakousko-Uhersko. V českých historických zemích vzniklo rakouské němectví, sudetoněmecké němectví a velkoněmectví podporované Pruskem. V historických zemích se začaly vyostřovat vztahy mezi Čechy a Němci. Česká politická platforma staročechů a mladočechů se postupně roztříštila na zájmově a programově odlišné stranictví za různého přístupu k rakouskému a velkoněmeckému a sudetoněmeckému němectví.
Mocenské rozuzlení po první světové válce znamenalo nové uspořádání evropských a středoevropských poměrů. Vítězné demo-
Československá a Česká republika v evropském kontextu kratické mocnosti se rozhodly demokratizovat Německé císařství a zasadily se o vznik jeho republikánské státnosti. Rozhodly též o zániku Rakouska-Uherska a o vzniku nových státních útvarů na jeho bývalém území. Zároveň bylo rozhodnuto o uznání vzniklého nedemokratického Sovětského svazu na bývalém území carského Ruska a oddělení se od něho takzvaným „sanitním kordonem z nově vzniklých států. V dohodovém řízení bylo rozhodnuto o vzniku Československa a o připojení rusínské Podkarpatské Rusi. V evropském prostředí a prostředí nových evropských států pak dochází k potlačení bolševického revolučního a internacionálního hnutí.
Nový stát Československo se nejdříve střetl se vzniklým bolševickým hnutím na svém území a pak s německým a maďarským separatismem. Československá státnost vznikla jako jednotný národní stát (čechoslovakismus), který část Slováků od začátku odmítala a žádala svou národní autonomii. Nelze zastřít realitu, že ve válečném období se teprve dotvářelo slovenské národní vědomí. Jinou realitou se stalo, že místo českého státu vzniklo takzvané
„Malé Rakousko“. Stát s fiktivním a jediným československým národem, s velkou německou, maďarskou, rusínskou i polskou menšinou. Do zárodku Československa se vloudily pro další perspektivu rozkladné prvky. Prvky, které sehrály svou roli v meziválečném období, kdy se německé republikánství přerodilo v touhu po vzniku nové německé říše, a to za shovívavého postoje světové demokratické státnosti a rovněž v době, kdy zaniklo republikánství v italském prostředí a vznikl fašismus. V evropském prostředí panoval zdánlivý mír. Mírová situace, kdy „pod pokličkou“ míru klíčily mocenské ambice na jedné straně nacistického Německa (národního socialismu) a na druhé komunistické ambice Sovětského svazu.