„Jasně. Ani já nechci každého.“
Ještě chvíli seděli potichu na balkoně, usrkávali kávu a dívali se dolů na Hakana a kluky, kteří mezitím začali hrát fotbal. Jejich pohledy se znovu setkaly až při rozloučení, prostém stisku ruky, při němž Ihsan palcem lehce pohladil hřbet Sevdiny ruky.
O týden později si telefonovali a dva týdny nato Ihsan dorazil s oběma žvanily a dvěma zásnubními prstýnky.
„Pokud bude svatba už v červnu, nestihnu zkoušku,“
řekla Sevda Ihsanovi při dalším rozhovoru na balkoně. Peri opět držela stráž na židli za dveřmi a broukala si. „Chci si udělat výuční list. Můžu si ho dodělat v Salzhagenu?“
„Samozřejmě,“ slíbil jí Ihsan a pokrčil rameny. „Školy jsou všude.“
Sevda stále leží na pohovce a zírá do stropu. Připozdilo se.
Vytrhla telefonní kabel ze zásuvky a po deseti minutách ho znovu zapojila. Čeká. Čeká na znamení. Mezitím uložila děti a převlékla se. Televize je puštěná jen proto, aby v bytě nebylo ticho.
Je to jeden z těch večerů, kdy celý váš život vypadá jako sled špatných rozhodnutí. Poslední roky Sevda neprohodila s otcem ani slovo, pouze se po telefonu vyptávala
Peri a Hakana, jak se jim s Emine daří. Do Rheinstadtu už nejezdila, přítomnost rodičů nevyhledávala, vůbec neví, jak otec v poslední době vypadal, co s ním posledních pět let provedlo. Pět let. Vůbec si neuvědomila, že ta přestávka trvá už tak dlouho. Pět let, která utekla jako voda, zatímco Sevda běhala kolem dětí, převzala podnik, chtěla opustit
• 100 •
manžela, odpustila mu a pak od něj definitivně odešla. Když ale člověk chce ze svého života vypudit někoho jiného, nestačí vyměnit zámek a vytáhnout telefon ze zásuvky.
Koneckonců Ihsan není jen tak někdo. Je to otec jejích dětí, je to muž, s nímž se Sevda naučila, jaké to je někoho upřímně milovat, se všemi jeho chybami.
Ano, Sevda ho milovala. Uvědomuje si to až teď, když už to tak není. Slova, která k tomu patří, jí nikdy nevyšla z úst, nikdy nebyla součástí jejího ani Ihsanova jazyka a ani jazyka jejích rodičů. Miluju tě bylo něco, co si říkali lidé v Dallasu, a ne skuteční lidé ve skutečném životě, miluju tě znělo po Pamele a Bobbym, zářivě červených plavkách a barevných koktejlech u bazénu. Tady ve skutečném životě však musí Sevda nejprve ležet ochromená smutkem a zírat do stropu a obávat se telefonu a zvonku u dveří, aby zjistila, že svého muže milovala. A že milovala i svého otce. A že si to tenkrát ani neuvědomovala. Protože si myslela, že láska znamená mít od rána do večera pro někoho jen krásné myšlenky a city. Ale tak to není. Je trpké, že jí to došlo až teď, Sevdě, jejíž jméno znamená láska a která neměla nikdy ani ponětí, co to doopravdy znamená: že k lásce vždycky patří i hašteření, touha po něčem víc a stesk nad tím, že nic nemůže být dokonalé. Že člověk nikdy nemá dost. Že se jednoduše nikdy nemůže spokojit s tím, jak se věci mají. Ne, Sevda a Ihsan nebyli Pamela a Bobby. Ani náznakem. Jejich láska nebyla jako z Dallasu, nebyla to láska na první pohled, žádné bezhlavé zamilování, žádná kara sevda.
Přesto to byla láska, kterou se v určitém bodě stane každý vztah, když spolu dva lidé stráví dostatek času, ukážou se sobě navzájem ze své nejlepší i nejhorší stránky, hádají
se a usmiřují, zraňují se a odpouštějí si. Až na to jednoho dne jeden z nich už prostě nemá. Sevda vstane z pohovky a znovu vytáhne kabel ze zásuvky. •
Bylo to krátce po Sevdiných osmnáctých narozeninách, jejích skutečných osmnáctých narozeninách. Emine držela na jedné ruce osmiměsíčního Ümita a v druhé ruce malou láhev vody, jejíž obsah vylila na ulici za odjíždějící mantou, aby Sevda a Ihsan přestáli cestu šťastně a ve zdraví. Peri a Hakan za nimi mávali, Hüseyin stál trochu stranou od zbytku rodiny, Sevda viděla z okna, jak si zapaluje cigaretu.
Do Salzhagenu dorazili pozdě v noci. Sevda měla na sobě ještě svatební šaty, které jí byly minimálně o tři konfekční velikosti větší, a nemohla se dočkat, až se jich zbaví. Nahoře v bytě, který jim Ihsan pronajal, se musela držet, aby se okamžitě nerozplakala.
Podkrovní byt byl vymrzlý, strašně špinavý a smrděl hůř než záchody na dálnici, na nichž se Sevda ještě před chvílí bála, že něco chytne. Sevda polkla prvotní zhnusení a prošla si svůj nový domov. Nejspíš tu zestárl nějaký německý pár. Přinejmenším tapety pocházely z padesátých let, stejně jako veškerý nábytek, který Ihsan jednoduše převzal, včetně postele. Matrace nebyla jen proleželá, ale byly na ní i dvě nahnědlé skvrny, obrysy dvou těl, která všechny ty roky usínala každou noc ve stejné pozici a stejném odstupu od sebe.
První dny strávila Sevda snahou zbavit se pomocí chlorového čističe zápachu po zřejmě dávno zemřelé dvojici,