Nedokázala zapřít své vzdělání. Považoval ji za měšťanskou dívku, která se rozhodla odejít z domu. Ale dcera hraběte?! To znamenalo velké nepříjemnosti.Avšak toto sdělení nezměnilo jeho nelibost vůči vystupovánímužepředním.
Dívka stále mlčela a třásla se. Při zmínce o návratu domů začala ronitslzy.
Na panství se nacházela jen krátce, ale rozhodně o ní nikdo nemohl říci, že je rozmazlená. Nepůsobila jako slečinka, která se zpouhéhorozmaruvydámimodomov.
Mladý hrabě se pokusil zachovat chladnou hlavu. „Hrabě Zenti. Pokud jsou tato slova pravdivá, vaše dcera, je tedy mým hostem. Stejnětakvy.Ajánemámvezvykusvéhosty vyhazovat.Pokudvaše dcerabudechtít,můžezdeinadálezůstat.“
Katherine na něj pohlédla s vděčností. Nikdo se jí nikdy nezastal. AžnyníFrederick.
Hrabě Zenti byl ovšem rozhněván. „Při vší úctě, chcete ji kompromitovatještěvíce?Nemůžezdezůstat.Asama!“
„Tedy, zůstaňte také. Venku se znovu spustil silný déšť s bouří. Odpočiňtesipotakdlouhécestě.“
Hrabě se podíval z okna. Opravdu jeli dlouho. Koně si rovněž museli odpočinout. Přikývl na souhlas. Den zdržení nemohl nic změnit. Našel ji! Jakmile se vrátí domů, pocítí jeho hněv za svůj útěk.
Frederick musel s Katherine promluvit. Sám. Napadla jej jediná možnost jak toho docílit. Obrátil tedy svou pozornost naposledy na svého hosta: „Snad vám mohu navrhnout prohlídku mého exotického skleníku. Jistě jste o něm slyšel. Je to úchvatná podívaná. Zvláště vtutodobu.Všejevkvětu.“
Jeho host neodmítl. Lákalo jej poznat něco neobvyklého. Co se nevidí každý den. Odešel tedy s hlavním zahradníkem. Dívka neměla kamutéci.Bylsitedyjist,žesejejíhodalšíhoútěkunemusíobávat.
Když osaměli, Frederick se zadíval na Katherine. Dívali se jeden druhému do očí. Sám přerušil tíživé ticho. „Nechtěla bys, odpusťte, nechtělabysteminěcoříct?“
Dívka se rozplakala. „J-já…“ Nechtěla mu lhát. Ani tajit svůj původ. Avšak musela. Doufala, že bude v bezpečí. Nikdo nezjistí
skutečnostanikdodalšísetaknedoví,kdesenachází.
Muž stojící před ní se zlobil. Za neupřímnost. Za nedůvěru. Ale nemohl ji vidět nešťastnou. Přišel k ní. Neměl právo to učinit, ale učinil. Sevřel ji v náručí. Pevně ji objal. Svíral její chvějící tělo. Tiskla se k němu. Stále plakala. Jeho bezpečná náruč jí ovšem dodávalaodvahy.
Kdyžsetrochuutišila,vyzvalji,abyseposadilanapohovku.
„Katherine. Musíš mi to říct! Viděl jsem v tvých očích ten strach zotce. Jestli ti mohu nějak pomoci… proč jsi utekla?“ Formálnost nebylatřeba. Usedlvedlení.
Přikývla. Musela se svěřit. Pevně své ruce semkla, až ji klouby na prstech zbělaly. Pak konečně promluvila: „Hrabě Zenti není můj otec.“
Frederick se zamračil. „Proč tedy tvrdil, že ano?“ Vždy se stranil společnosti, a tak neměl tušení, co se v její rodině vminulosti událo. Neznalnámětyřečíapomluvvespolečnosti.
„Můj otec zemřel. Byla jsem ještě malá holčička. Maminka nedokázalaspravovatpanství.Znovusetedyprovdala.“
Přikývl. O to více jej ovšem znepokojoval strach, který z něj Katherineměla.„Pročjsiutekla?“
„Není to dobrý člověk. Trápil mou matku. Necítila se šťastná. Naopak. Snažila se skrývat svůj smutek a těžký úděl. Marně. Byla zlomená.“
„Byla?“
Po tváři stekla další slza. „Před časem zemřela. Všichni říkali… onvšemříkal,žebylanemocná.Alejetolež!Utrápiljiksmrti.“
Vzaljizaruku.„Toměmrzí,Katherine.“
„Bil ji a ponižoval. A ona v ústraní plakala. Já vyrůstala zavřená ve svých pokojích. Často zbil i mě. Nebo křičel. Když má matka zemřela, říkal, že jsem nevděčnice. Spratek, který mu zůstal na krku. Jenže…“Znovusezačalatřást.
Mladý hrabě ještě zesílil svůj stisk. Chtěl, aby poznala, že je při ní.Jevbezpečí.
Nešťastná dívka se smutně usmála. „Před několika měsíci našel otcovu závěť. Nikdo o ní nevěděl. Nebylo pochyb o správě panství po otcově smrti. Zdálo se samozřejmé, že má matka, jediná paní
všeho. A po nově uzavřeném svazku vše přešlo na hraběte Zenti. Jenže já se stala dědičkou všeho!Ato v den mé plnoletosti. Poté měl titul i rodinné majetky připadnout mému muži a našim potomkům. Hrabě měl pouze roli správce. Nechtěl se ovšem smířit stakovým zjištěním.“
Zamračil se. „Předpokládám, že nechtěl přijít o majetky, které získaltaksnadno,atosňatkemstvoumatkou.“ Katherine přikývla. „Ano. Řekl: Nikomu tě nedám! Budeš jen mou. Vše zůstane v mé správě. Vím, co mám udělat. Ch-cht-chtěl, abychsezaněj…“Hlassejízlomil.
Povolil své sevření jejich dlaní a zatnul ruce v pěst. „Aby ses za nějprovdala?“Hněvvněmnarůstal.
Její tvář smáčel další příval slz. „Ano. Jednoho večer přišel za mnou. Oznámil mi své rozhodnutí. Svatební obřad bude za dva dny. Já odmítla. On se začal děsivě smát.Apoté chtěl, snažil se mě, ještě před svatbou… měla jsem být jeho! Odstrčila jsem jej. Zavrávoral auhodil se do hlavy o krbovou římsu. Uhodil mě. V rozčilení ještě zakřičel, že mě donutí proti mé vůli. Tu noc jsem utekla! Nenapadlo by jej hledat mezi služebnictvem, nebo na statcích. Hledala jsem službu všude, kam jsem přišla. Ale nikde mě nechtěli přijmout. Až jsempřišlasem.“
Opět ji sevřel v náručí. Hněv v něm narůstal. Rozhodně nemohl připustit, abydívka choulícísev jehoobjetí, odjelashrabětemZenti. Ovšem i jeho nezvaný host měl svou pravdu. Nemohla zde zůstat. Sama. Teď už ne. Nabízela se jediná možnost. „Katherine, běž prosímnahoru.Doknihovny.Chcisishrabětempromluvitsám.“
„Proč?“Přepadlyjiobavy.Zjehotvářevšaknešlo nicvyčíst.
„Obavíme,žezdenemůžešzůstat.Musímjejtedypřesvědčit.“
„Očempřesvědčit?“
Žádné odpovědi se ovšem nedočkala. Muži sedícímu po její pravicivířilyhlavoumyšlenkyjakodivé.Ještě několikrátzopakovala svouotázku.„Očem?“
Až nyní znovu pohlédl do jejich očí. Snažil se pousmát. Pohladil jejítvář.„Běždoknihovny.Paktivšeřeknu.Věřmi,prosím.“
Vstalaaseslovem:„Věřím,“odešla.