proti mě a snaží se mi při konverzaci nenápadně vyjádřit svůj obdiv. Když si zastíní oči a přísahá, že se bojí, aby ho zář z mých zlatých vlasů neoslepila, zasměju se a na chvíli zapomenu, že jsem tu jako špiónka, spíš si připadám, že se bavím s něčím mladým chráněncem, třeba s bratrancem hraběte de Wardese. Při odchodu si na mě něco málo dovolí a já ho pohotově uzemním. Je dychtivý a poddajný, ale snad si nemyslí, že by mě dokázal zabezpečit? Při další návštěvě mu prozradím, o co nám ve skutečnosti jde, a pokusím se naklonit si ho na kardinálovu stranu.
Jakmile za sebou zavře dveře, pustím ho z hlavy a rychle píšu vzkaz svému milému hraběti de Wardesovi. V posledních dnech váhám, zda mu mám říct o Athosovi, který se náhle vynořil jako přízrak z mé minulosti. Oba dva jsou nebezpeční, a kdyby se můj milý rozhodl, že mě ochrání, existuje možnost, i když malá, že se všechno nemusí vyvinout v jeho prospěch. Naštěstí během našeho soužití stačil zjistit, že se radši chráním sama a vedu si v tom docela obstojně. A tak se rozhodnu, že dnes večer mu řeknu pravdu. Potřebuji se s ním poradit, a ještě víc potřebuji, aby mě utěšoval svými doteky, smíchem a pochopením, které přichází po letech společného života.
Přijď dnes večer, poprosím ho a pošlu služku Kitty, ať mu vzkaz doručí. Neví nic o tom, co dělám – je to prosté stvoření, sice schopné, ale líné. Přikázala jsem jí, aby zprávu předala mladému lampáři na rohu, jednomu z mých pravidelných kurýrů. Když se vrátí dřív, než jsem čekala, potěší mě svou nezvyklou rychlostí. Možná se v mých službách ještě vypracuje, říkám si, když mi chystá koupel, abych se připravila pro svého milého.
Čistá a nepřizdobená jí přikážu, aby zhasla pochodně venku a sfoukla všechny svíčky kromě jedné v mojí ložnici. Hrabě de Wardes není na této adrese známý, v téhle podobě
se s ním nestýkám a budu radši, když ho nespatří nežádoucí oči. Propustím Kitty, ať si dělá, co chce, a čekám na příchod svého milého.
Dlouho jsme se neviděli a spoře oblečená polehávám a čekám na něj. Podařilo se mi ukrást pár vzácných okamžiků s naším synem, svěřeným do péče spolehlivé chůvy, ale teď toužím po jiné lásce. Jak by bylo krásně na světě, kdybychom mohli být pořád spolu! Na druhou stranu moje vdané přítelkyně netouží po ničem jiném, než někam utéct před svými manželi a dětmi. Co je to za svět, když nás neustále pokouší vidinou něčeho nedostižného?
Ozve se zaklepání na dveře a jako holka z venkova vyskočím, abych ho přivítala domů i do své náruče. Znám to tu tak důvěrně, že najdu cestu i po tmě. Když prudce rozrazím dveře na potemnělou verandu, vidím jen velký mužský stín, ale se smíchem ho vtáhnu do svojí temné jeskyně a nedočkavě se k němu přivinu.
„Lásko moje,“ vydechnu úlevou a jsem ho tak plná, že nevnímám nic kromě vlastních pocitů. Cítím všude na sobě jeho ruce, jedna sjíždí dolů a druhá stoupá vzhůru, jako když horolezec zdolává novou kótu, pracují v jednotném rytmu a uslyším se, jak vzlykám, a pak se celá bezmocně rozechvěji. Hladově ho políbím... a na rtech mě zašimrá knír.
Můj milý je hladce oholený a od našeho posledního setkání neuplynulo zas tolik času, aby mu vyrostla taková ozdoba.
Voní jinak; chutná jinak. Tenhle neviditelný mlčenlivý muž ve tmě je stejně vysoký a dobře stavěný jako můj milý, ale má jiné rysy a je jiný na dotek.
Někdo cizí se sápe po nejintimnějších částech mého těla.
Odhodím plášť ženy a obleču zbroj zabijáka. Jediné, čím dám svou proměnu najevo, je povzdech, který se dá snadno vykládat jako rozkoš, ale prsty zkoumající moje citlivá místa jako by byly z ledu. Trnu pod jejich dotekem.
Najednou si uvědomím, co se stalo. Té líné Kitty se nechtělo táhnout kvůli dopisu přes celý bulvár, a když se jí šarmantní d’Artagnan nabídl, že ho za ni doručí, bez váhání přijala. Ten odporný chlap si přečetl můj dopis pro hraběte a napadlo ho, že se vnutí na jeho místo a vezme si mě, aniž bych něco tušila.
Málem se mu to podařilo – jsem oblečená jen v přepásaném hedvábném županu a jeho nenasytné ruce jsou všude.
Ale nekřičím a nepostavím se mu na odpor. Nesmí se dozvědět, že jsem ho prohlédla. Neměl by co ztratit a vzal by si násilím to, co si chce vzít úskokem.
„Pomalu, má lásko,“ brzdím ho se smíchem. „Máme čas až do úsvitu a otevřela jsem to nejlepší víno, které se zkazí, když s ním budeme otálet, dokud se sebe nenasytíme. Pusť mě a dojdu pro něj, abychom si připili. Po troše vína bude mít naše milování ještě větší jiskru.“
Je to riskantní, protože už má vrabce v hrsti..., ale pustí mě a já odklopýtám ke stolku, kde schovávám víno a pár vybraných přísad. Srdce mi divoce buší. Mám strach! Zaznamenám ten pocit díky jeho neobvyklosti. Kdo by se nebál, když ho někdo napadne ve tmě? Jenže já jsem možná jediná žena z celé Paříže, která se skoro deset let ničeho nezalekla, takže bych se měla tomu proradnému venkovskému balíkovi spíš vysmát. Jak ho mohlo napadnout, že mě zneužije, když se bude vydávat za mého milého? A přesto se celá třesu, a když nalévám víno, vyleju dobrou polovinu s neobratností, kterou nemůžu svalovat na tmu.
Zase se na mě beze slov vrhá v domnění, jak dokonale mě oklamal. „Víno!“ syknu, ale jeho ústa se přitisknou k mým a je to nechutné, protože to nejsou ústa mé lásky. Tápu rukou za zády, abych nahmatala tajný oddíl ve skříňce, ale pak se mi nedaří trefit se do vína. Vypadá to se mnou zle. Strhne mě na zem. Podlaha mě pod jeho tíhou tlačí do ramen a páteře.