„Ukaž, jak mě dokážeš docenit!“ utrhl se na ni. Chytil jí tváře mezi palec a zbylé prsty. Nastavil si její ústa násilím k sobě a dál se do nich dobýval.
Olivie zmobilizovala veškerou poslední sílu a trhla sebou. Myslela si, že se osvobodila, ale on byl hbitější.
Zlostně ji lapil. „Se mnou si hrát nebudeš!“ Vzteky se mu rozšířilo chřípí a šedivé oči mu žhnuly zlobou.
Jeho obličej se proměnil ve výjev dávno zapomenutých obrazů. Podobizny mužských tváří s kulatými obroučkami. Ty se rozhoupaly kolem ní. Točily se. Vznášely. Pokřikovaly na ni: „Couro! Čubko! Feno! Nechala jsi Dominique zemřít. Jsi moc sobecká a nevděčná. Budu tě muset potrestat…“
Mrkala a snažila se uprchnout. Pokoušela se zahnat a urovnat popletené myšlenky. Marně. Minulost ji polapila do pařátů. Zaryla se jí hluboko pod kůži, srostla s ní a trhala cáry masa a otevírala špatně zahojené rány. Už nevzdorovala jen jemu, ale především svému vnitřnímu nepříteli. Nebyl smyšlený, ale skutečný a stále běhal tam venku. Někde v Bridgewater.
Ožil v ní pud sebezáchovy, který by se snadno dal zaměnit za pomatení. Divoce kroutila hlavou. Napínala všech ny síly ve snaze vykroutit se mu. Házela rukama i nohama, jenže Henderson ji nepouštěl.
Jejich zápas přiživil vnitřní stísněnost. Rozbolelo ji uprostřed hrudního koše a přidal se neovladatelný svalový třes. Bojovala proti neviditelnému nepříteli. V okamžiku zákeřnějšímu než minulost a Henderson dohromady.
Nedařilo se jí popadnout dech a vyschlo jí v ústech.
„Ne. Nesmí zemřít… Udělám to…,“ zvolala náhle zmučeně, aniž by si plně uvědomovala, kdo ji svírá a kde se nachází. S dezorientací ji opustila veškerá bojovnost.
Z ničeho nic ji pustil. Jeho výraz nebezpečného predátora vystřídalo pochybovačné zmatení.
Olivie od něj vrávoravě poodstoupila. Pravá ruka jí vystřelila ke splašenému srdci a levou šmátrala ve vzduchu hledajíc oporu. Bezradně koukala kolem sebe. Vidění se jí rozostřilo. Ve spáncích jí bušilo kladivo a odštípávalo ze slabých kostních spojení štěpiny, které se jí zabodávaly do mozku jako ostré střepy.
Údy zimou skoro necítila a rty se jí rozechvěly. Polapit kyslík do plicních sklípků se jí jevilo takřka nemožné. Hlava se stala zvláštně lehká. Svaly se začaly stahovat křečí. Pak začaly barvy blednout, zvuky okolí se ztlumily a nakonec vyčichly i vůně. Vzdalovala se od Hendersona pomalými nejistými krůčky, až narazila do křídla zavřených dveří. Zapřela se o ně dlaní. Jenže její tělo se pod návalem nesnesitelných psychických muk vzdalo.
„Krásné představení. Proč jste se nedala na herectví místo na sociální práci?“ pobaveně se uchechtl.
Jeho urážlivou odpověď slyšela jakoby z velké dálky. Upřela pohled k té vysoké tmavé čmouze, kterou tolik pohrdala, a potom klesla na kolena a svezla se odevzdaně na podlahu.
David
Zíral na ni několik dlouhých vteřin. Na zemi se schoulila do klubíčka, přesně jako tenkrát na hřbitově, a znehybněla.
„Předvedla jste se dokonale, slečno Flemingová. Teď se ale budeme chovat jako dospělí lidé. Přiznávám, že jsem se unáhlil a zapomněl jsem na své dobré vychování. Vy
přijmete moji omluvu a každý odejdeme do své ložnice a společně zapomeneme na to nedorozumění.“
Jenže Olivie se nepohnula.
Neviditelná ruka viny ho pevně uchopila za paži a popostrčila ho jejím směrem. Neochotně uposlechl.
„Slečno Flemingová?“ došel až k ní.
Nic. Žádná reakce. Lhostejnost, se kterou ji doposud vnímal, se lusknutím prstů vytratila. Osten výčitek mu zaklepal na rameno. „Olivie?“ Klekl si na koleno a lehce ji pohladil po zádech.
Nereagovala ani na jeho dotyk. Třásla se. Co mi to říkal doktor o těch panických atacích? Matně si vzpomínal na slova odborníka, když ho před pár dny navštívil v ordinaci. Byli se Stonem staří známí.
David opatrně odhrnul Olivii spadané lokny z čela, aby viděl, zda je při smyslech. Víčka měla slepená k sobě a jindy hezký obličej stahovala křeč. Ležela před ním na zemi mrtvolně bledá. Její rty potemněly a zářily, v porovnání se sinalou pokožkou, v nepřirozeném kontrastu. Usoudil, že tohle se nedalo předstírat. Opravdu trpěla. A on byl příčinou jejího stavu.
Ochromil ho neznámý pocit. Připlazil se zcela neslyšně, obtočil se kolem jeho hrudi a v podvědomí mu našeptával, že je vinen. Ale vždyť jsem udělal tolik. Ukázal jsem jí, že jsem štědrý a podporuju sirotčinec. Co bych měl udělat víc? Co po mně vlastně chce? Proč zůstává, když ne kvůli mně? Co jsem přehlédl?
Opatrně ji nadzvedl.
„Ne, prosím. Netrestejte mě,“ zachraptěla jedinou obranu, na kterou se zmohla, s víčky stále pevně sevřenými k sobě. Zprvu vypadala jako jemně vrnící koťátko, ale poznal, že se nacházela na pokraji vědomí.