„12-5-4-1,“ řekl.
A najednou jsem pochopil… Spíš jsem si myslel, že rozumím. Bylo by totiž absurdní připustit, že takový muž jako Lupin, v podstatě tak rozumný, pod maskou neustálé ironie, byl schopen ztrácet čas dětinstvím. Nebylo však pochyb, přesně tomu věřil – opakované záblesky slunečního světla hrající na fasádě starého domu, potemnělé časem, v úrovni třetího patra.
„14-7,“ oznámil Lupin.
Paprsek na pár sekund zhasl, načež blesk za zábleskem znovu vystřelil na fasádu a zase zmizel. Mechanicky jsem počítal a nahlas řekl: „5.“
„Taky jste to pochopil? Bravo!“ Lupin se zasmál. Přešel k oknu, naklonil se, jako by chtěl určit přesný směr, kterým záblesky následují; pak se znovu natáhl na pohovku a řekl mi: „Teď je řada na vás.“
Poslechl jsem, ten zatracený chlap vypadal tak, že ví čeho chce dosáhnout. Nedalo se však nepřipustit, že pravidelnost, s jakou se paprsek rozsvěcoval, vzbuzoval zvědavost, neboť připomínal
rytmické signály majáku.
Světlo zjevně pocházelo z domu na stejné straně ulice, kde jsme byli, protože sluneční paprsky dopadaly šikmo do mých oken. Někdo by si mohl myslet, že někdo otevírá a zavírá půlku okna, ale spíše se bavili tím, že vrhali sluneční paprsky kapesním zrcátkem.
„Jste jako dítě, které si hraje!“ zvolal jsem o pár minut později a začal jsem prožívat to podráždění z toho směšného úkolu, kterým jsem byl pověřen.
„Pokračujeme!“
A dál jsem počítal… Seřadil jsem čísla… A paprsky přede mnou dál
tančily s opravdovou matematickou pravidelností.
„Tak co?“ zeptal se Lupin po trochu delší odmlce.
„Upřímně, zdá se, že nastal konec… Už několik minut – nic…“
Čekali jsme, a protože už se ve viditelném prostoru neobjevila žádná
záře, zažertoval jsem: „Zdá se, že jsme promarnili čas. Pár čísel na papíře je celkem bída.“
Aniž by se Lupin pohnul z pohovky, poznamenal: „Nyní buďte tak laskav a nahraďte každé z těchto čísel písmenem abecedy, které v něm zaujímá odpovídající místo: A je jako jednička, B je jako dvojka, a tak dále!“
„Ale to je úplná idiocie.“
„Úplná idiocie, ale v životě děláme tolik hloupých věcí… Udělejme ještě jednu.“
Smířil jsem se s vyhlídkou na zahájení této směšné činnosti a dal první písmena do řady: O—S—O—B—E—N—N—O…
Překvapeně jsem se zastavil: „To slovo!“ vykřikl jsem. „Bylo
vytvořeno slovo!“
Pokračoval jsem a následující písmena tvořila další slova, která jsem odděloval jedno od druhého, jak se objevovala. Brzy se mi k mému velkému úžasu před očima seřadila celá fráze.
„Jsou tam ale pravopisné chyby…“
„Toho si prosím nevšímejte, čtěte vše pomalu…“
A četl jsem nedokončenou frázi, jak se přede mnou objevila: „Zvláště se musíš dostat pryč od nebezpečí, vyhýbat se útoku, vstupovat do konfrontace s nepřátelskými silami s největší opatrností a…“
Zasmál jsem se: „Teď je všechno jasné! Byli jsme prostě oslepeni
těmito slunečními paprsky! Pravda, Lupine, přiznejte si, že tato řada dobrých přání, navlečených jedno na druhé nějakým podivínem,
vám mnoho neřekne.“
Lupin mlčel, vstal a zvedl list papíru. Náhle jsem se podíval na ručičky hodinek – ukazovaly 17.18.
Lupin mezitím zůstal na nohou, držel kus papíru a já se mohl s
potěšením přesvědčit o neobyčejně pohyblivé expresivitě jeho ještě mladé tváře, o její proměnlivosti, která dokázala zmást
nejzkušenějšího pozorovatele a představovala jeho hlavní sílu, jeho hlavní prostředek sebeobrany. U jakých znaků bychom se měli pozastavit, abychom stanovili hlavní rysy tváře, která se libovolně proměňuje i bez použití make-upu, v níž se i letmý výraz jeví jako vrozený? Věděl jsem, že jen jeden znak nelze odstranit: dvě malé
křižující vrásky, které se mu objevily na čele, když něčemu věnoval intenzivní pozornost. V tu chvíli jsem je viděl, jasně a hluboko, jako
malý odhalující kříž.
Odložil papír a řekl: „Dětská hra!“
Odbilo pět hodin třicet minut.
„Opravdu!“ vykřikl jsem. „Za dvanáct minut jste všechno stihl!“
Obešel místnost, zapálil si cigaretu a řekl: „Udělejte mi laskavost, zavolejte na telefon baronu Repsteinovi a řekněte mu, že za ním přijdu v deset hodin večer.“
„Baron Repstein?“ zeptal jsem se znovu. „Manžel slavné baronky?“
„Ano.“
„A je to vážné?“
„Velmi.“
Úplně zmatený, neschopný proti němu něco namítat, jsem otevřel telefonní seznam a zvedl telefon. V tu chvíli mě ale Lupin panovačným gestem zastavil a při pohledu na papír, který znovu zvedl ze stolu, řekl: „Ne, není třeba nic říkat… Nemá smysl varovat