tedy chceš pomoct aopravdu hodláš být řidičem významné osobnosti.“
„Rádpomůžu!“ujelmupotutelnýúsměv,alevzápětínasadilzase tensvůjpsívýraz.
„Taksenatodobřevyspi!“
Vstaljsem,sklidilvše po jídle aponezbytnéúdržbězalezldo pokojeprohosty.
Seděl jsem na pelesti postele apřemýšlel nad ampulí. Mám, nemám…, atak dokola. Nakonec jsem se rozhodnul apoužil ji!
Strachjetotižnaprostozázračnápohonnásubstance.
Střeliljsemobsahampuledostehnaavůbectonebolelo.Tobylo divné!Taprvnínakrkupálilajakoštípnutístovkyvosachrněljsem ponínapovalejakomiminonacucanémakovýmodvarem.
Probudiljsemsezašerazbezesnéhospánku.Bylomicelkově nějakdivně.
Žebrajsemaninecítilahlavuměljakbalonek,jakobychcelý večerchlastalslivoviciateď,poopiciseprobralsúplněčistoumyslí aprázdnouhlavou.Vstaljsemsnebývaloulehkostíapřesunulsedolů. Salay mělpůlnoc. Zapátraljsem vpaměti,jakéžemá ten kluk vlastněkřestníjméno.Jo!Alan…Jakotensousedovicpes,rozpomněl jsemse.
Překvapilomě,žeJohanamělavkoupelnědocelaslušnouzásobu různých unisex hygienických potřeb. Dokonce jsem našel mezi
prádlempřihrádkusúplněnovými,ještěnerozbalenými,pánskými košilemi.PřipraviljsemjednuprosebeadruhouproSalaye.
Cobychsivůbecnalhával,Johanamělavlastníživot.Játupřes dvacet let nebyl, atak mohladělat cokoliv,třebasi najít inovou nekonvenční společnost, aby korigovala tu svou nestandardní povahu. Na druhou stranu mě překvapila Hedvika. Asi bych jí nějakéhostaříkaneschvaloval…Jenžedneskajejinádoba.Asi.Ajá vlastněaninejsemjejíotec.
ZapůldruhéhodinyjsmekAlanověnevolisedělivautěapelášili doPrahy.Čekalnásdenplnýpojížděkpoúřadechajednáních.
„Myslíte,žetu…,ehm…,budetavašedcera?“zeptalseSalay.
„Cojávím?UOsítkanebyla.Akdybychvěděl,žebydlítadyna Žižkově…, “byljsemzbytečněnevrlý.
„No…,neptaljstese,alezmíniljsemto.“
„Povězmi,kterýjetovchod?“
„Nevím.Možnátenhlevežlutéfasádě,možnávtémodré,fakt nevím.Jástálsautempodstatnědálabylotovždyckyzatmy.“
ParkovalijsmevMilíčověulicivmírnémkopečkumeziostatními vozyavyhlíželiHedviku.
Bylavlastněuždostpokročiládoba.
Celýdenjsemmělspoustuúnavnýchpojížděkajednáníavzorný
Salaymitrpělivědělalřidiče.NavečerjsemsezastaviluOsítkanajeho farmě.Hedvikaužalebylapryč.Takjsmetustálivsoumrakuajá
přemýšlel,codál.Hedvikasemuselaobjevitkaždouchvíli,časověto nasebehrálo.
Najednoukolemprojelotaxi,zastaviloumodrébudovyzhruba pětatřicetmetrůodnásavystoupilaženavesvětlémplášti.
BylatoHedvika!
Už-užjsemchtělvyrazit,kdyžtuvyšelzevchodumužvtmavém, lehkémpřevlečníku.Dneskajsoutyhlekabátkynemoderníalepořád jeevidentněmáněkdovoblibě.Doobličejejsemmunevidělkvůli kloboukusúzkoukrempouapomačkanoustřechou,vraženémudo čela.
„Tobudeasitenjejínápadník!“syknulSalay.„Tosedivím,žese tujentakukazuje.Podlemějetostarejženáč,kterejsiúzkostlivě chránísoukromí,“uklouzlomu,alepaksiuvědomil,žemělradši mlčet.Opatrněpošilhával,cojánato.No,ajánic.
Obanajednouzačaliprudcegestikulovat.MužchytilHedvikuza rukuasnažilsejinatlačitkevchodovýmdveřím.Odstrčilaho,otočila sezády.Avtuchvíli…
„Proboha!“ujelomi.
Muž jako ve zpomaleném filmu vytáhnul dlouhou pistoli asrozmyslemstřelilHedvikudohlavy.Zhroutilasemimonašezorné pole mezi dveře na stupínku, na kterém zrovna stála. Muž se nevzrušeněshýbnul,vypadalotojakobyzvedalněco,comuprávě upadlo,otočilseasedldonejbližšíhovozu,kterýseokamžitěodrazil odobrubníku.
Chtěljsemvylézt,aleSalayměsilnourukouzadržel.