je způsobem mediace konfliktů prostřednictvím spravedlnosti zaštítěné mocí. Ať už politik zvolí jakýkoli směr, potěší to některé a rozlítí jiné. Z toho není úniku.
Politika navíc také obnáší obtížné rozsudky. Politik musí posoudit protichůdná tvrzení a nároky a někdy se jednoduše splete.
Jedním z výrazných příkladů je to, co se stalo Šlomovu synovi a následníku Rechavamovi:
Rechavam se odebral do Šekemu. Do Šekemu totiž přišel celý Izrael, aby ho ustanovil králem. […] Jerovam přišel s celým shromážděním
Izraele a promluvili k Rechavamovi: „Tvůj otec nás sevřel tvrdým jhem. Ulehči nám nyní tvrdou službu svého otce a těžké jho, které na nás vložil, a my ti budeme sloužit.“
Rechavam jim řekl: „Jděte a po třech dnech se opět ke mně vraťte.“
A lid se rozešel.
Král Rechavam se radil se starci, kteří byli ve službách jeho otce Šloma, dokud ještě žil. Ptal se: „Jak vy radíte? Co mám tomuto lidu odpovědět?“
Promluvili k němu takto: „Jestliže se dnes tomuto lidu projevíš jako služebník a posloužíš jim, jestliže jim vyhovíš a dáš jim laskavou odpověď, budou po všechny dny tvými služebníky.“
On však nedbal rady starců, kterou mu dávali, a radil se s mladíky, kteří s ním vyrostli a teď byli v jeho službách.
Těch se zeptal: „Co radíte vy? Jak máme odpovědět tomuto lidu, který mi řekl: ‚Ulehči nám jho, které na nás vložil tvůj otec.‘?“
Mladíci, kteří s ním vyrostli, promluvili k němu takto: „Toto řekni tomuto lidu, který k tobě promluvil slovy: ‚Tvůj otec nás obtížil jhem, ty však nám je ulehči.‘ Promluv k nim takto: ‚Můj malík je tlustší než bedra mého otce. Tak tedy můj otec na vás vložil těžké jho? Já k vašemu jhu ještě přidám. Můj otec vás trestal biči, já vás však budu trestat důtkami!‘ “
Třetího dne přišel Jerovam a všechen lid k Rechavamovi, jak král nařídil: „Třetího dne se ke mně navraťte.“ Král lidu odpověděl tvrdě a nedbal rady, kterou mu dali starci. Promluvil k nim podle rady
mladíků: „Můj otec vás obtížil jhem, já k vašemu jhu ještě přidám. Můj otec vás trestal biči, já vás však budu trestat důtkami.“ Král lid nevyslyšel, neboť to bylo řízení Hospodinovo. (2. Paralipomenon 10:1−15)
Rechavam po svém otci Šlomovi podědil napjatou politickou situaci. Šlomo byl moudrý a úspěšný král, avšak jeho vláda probudila v lidech vzdor. Stavba Chrámu je stála obrovské úsilí. Po určitou dobu se jejich království podobalo velikému pracovnímu táboru. Kromě toho provoz královského dvora byl velmi nákladný a vyžadoval vysoké zdanění obyvatelstva. Šlomo zbohatl, zatímco lidé strádali.
Jerovam, jeden ze Šlomových správců, zorganizoval vzpouru. Šlomo ho chtěl popravit, ale Jerovam utekl do Egypta a navrátil se až po Šlomově smrti. Rechavam nyní stál před strategickým rozhodnutím. Má posílit svou autoritu tím, že přitvrdí, nebo naopak si měl lid získat tím, že poleví a odlehčí jejich břímě? Jeho starší rádci měli za to, že druhé řešení je lepší. Mladí rádci ale tvrdili opak a předjímali tak slavné Machiavelliho pravidlo, že je bezpečnější, aby panovník byl obávaný než milovaný.50 Jejich rada však byla špatná a výsledek tragický. Království se rozštěpilo na dvě, kdy deset severních kmenů uznávalo Jerovama a jen dva jižní kmeny, známé pod jménem Juda, zůstaly věrny králi. To byl začátek konce Izraele jako národa ve vlastní zemi. Pokud chce malý národ obklopený velkými a mocnými říšemi přežít, musí být jednotný, disciplinovaný a cítit zodpovědnost za vlastní osud. Když už byl jednou rozdělený, Izrael na severu a Judsko na jihu, bylo jen otázkou času, kdy si ho podrobí jiné mocnosti.
Rechavam i Jerovam působili na poli politiky, podobný příběh se odehrál ale i později, tentokrát ne mezi politiky, nýbrž mezi učenci.
Raban Gamli’el, nasi, a rabi Jehošu’a, předseda bejt din, se spolu třikrát přeli nad otázkami halachy. Raban Gamli’el dal pokaždé najevo svou autoritu tím, že rabiho Jehošu’u ponížil. Když se tak stalo potřetí, bylo to na učence už příliš:
Raban Gamli’el dál seděl a vykládal, zatímco rabi Jehošu’a musel stát, až všichni přítomní začali křičet na troufalého vykladače: „Přestaň!“ a on přestal. Pak říkali: „Jak dlouho ho bude raban Gamli’el ještě urážet? … Pojďme a svrhněme ho.“ 51
Raban Gamli’el byl následně zbaven úřadu, dokud se rabimu Jehošu’ovi veřejně neomluvil.
Opět zde vidíme téma autority versus úcty. Nebyli bychom k rabanu Gamli’elovi spravedliví, kdybychom jeho povýšenecké jednání vykládali jen jako výraz autoritářské osobnosti. Pravděpodobnější vysvětlení je, že zažil poslední dny druhého Chrámu, během nichž byli Židé rozděleni mezi farizee a saducee a umírněné a fanatiky, a to se jim stalo osudným. Sami rabíni byli rozděleni podle toho, zda se přikláněli ke škole Hilela nebo Šamaje, a to do té míry, že se říkalo, že existuje i nebezpečí, že sama Tóra bude rozdělena ve „dvě Torot“. Raban Gamli’el se proto pravděpodobně upřímně snažil si udržet autoritu proto, aby nedošlo k dalšímu štěpení. Zvolil však špatný postup. Rabíni jeho pokus o omezování diskuse nelibě nesli a raban Gamli’el byl odvolán.
Neexistují žádná univerzální pravidla, jak lidem vládnout nebo je vést. Vést lidi je umění, nikoli věda. Žádný postup panovníkovi nezajistí správnost a úspěch. Vůdci dělají chyby, a jak nám naznačuje Tóra, je jen otázkou času, kdy nastane ono „když“, a žádné „jestli“. Kromě toho, že nikdy neznáme dopředu, jaké důsledky budou naše rozhodnutí mít, skýtá vedení lidí ještě jedno riziko. K němu odkazuje jeden z učenců Mišny rabi Nechemja ve svém komentáři k verši: „Můj synu, jestliže ses zaručil za svého druha nebo se zavázal rukoudáním za cizáka“ (Přísloví 6:1):
Pokud je člověk jen členem [tj. jeho cílem je jen jeho osobní zbožnost], nemusí se zabývat životem obce a není ani trestán za její prohřešky. Ale tehdy, když nějaký muž je postaven do čela a oblékl si úřední roucho, nemůže už říct: „Musím se starat o vlastní prospěch, prospěch obce se mě netýká.“ Veškerá tíha obecních záležitostí na něm spočívá.
100 Va-jikra