Michelle
Ticho a prázdno vystřídaly okolní zvuky. Nějaký pták se zrovna posadil někde blízko mě a začal si prozpěvovat.
Jeho jemná melodie mě donutila otevřít oči.
Nadechla jsem se pomalu čerstvého vzduchu, který k nám proudil otevřeným oknem. V tu chvíli mi došlo, že nejsem po smrti. Žádné světlo na konci tunelu, jen nesnesitelná kovová pachuť v ústech jako polibek na přivítanou.
Hned nato se ozval tlak v hrudi. Tak pronikavý, jako bych v ní nosila hřebíky. Bránil mi v pohybu a poutal mě na lůžku, na němž jsem ležela. Sucho v krku mi připomínalo, jakou mám žízeň.
Rozhlédla jsem se po něčem k pití. Nepohrdla bych čímkoliv, co by mi zchladilo hrdlo. Párkrát jsem nasucho polkla a přinutila se posadit a hledat očima po místnosti.
Zpozorovala jsem hrnek na nočním stolku, kousek ode mě a pocítila neskonalou touhu se po něm natáhnout.
Vtom se ozvalo přísné napomenutí.
„Nehýbej se!“ přikázal mi Samuelův hlas vedle mě. Seděl v křesle, a jakmile viděl, že bych se mohla namáhat, zvedl se a podal mi vodu. S nazlobeným výrazem mě sledoval, jak ji nenasytně hltám, až mi stékaly kapičky po tváři.
Přála jsem si vědět, co se mu honí asi tak hlavou. Věřil, že jsem se chtěla zabít? Možná, vždyť mě neznal dost dobře na to, aby mě mohl soudit, a přesto se zdálo, že je jeho pohled plný zloby.
Jakmile jsem dopila, vzal si ode mě sklenku a chystal se k odchodu.
„Jsi mimo ohrožení života. Budeš v pořádku,“ ucedil chladně,zatímcosahal po klice.Nevydalajsem ani hlásku, jen jsem zabořila obličej do polštáře a přála si v duchu, abych mu mohla vysvětlit, že šlo o nehodu.
Slyšel mé myšlenky, a tak se zastavil. „Dobrá,“ řekl stále naštvaně. Vrátil se. Lehl si vedle mě na postel. „Poslouchám,“ dával mi šanci s ním mluvit.
Automaticky jsem se na něj otočila a střetla se s jeho tázavým pohledem. V ten moment jsem ucítila chlad na těle a uvědomila jsem si, že pod peřinou nejsem oblečená – jen kalhotky zakrývaly poslední neodhalenou část mého těla.
Ihnedsemi vybavilo,jak mi Samuelroztrhl zakrvácené tílko. Ta vzpomínka mi vehnala slzy do očí, ovšem přikázala jsem si, že budu silná a nedovolím si zhroutit se.
Studem mi zrudly tváře. Ležel u mě, když jsem spala?
Myšlenky mi vířily jako splašené.
„Ano, ale ani jsem se tě nedotkl,“ odpověděl na mou nevyřčenou otázku. Polkla jsem knedlík v krku a přikryla se až po bradu.
Sebrala jsem odvahu a promluvila: „Nechtěla jsem se zabít. Byla to nešťastná nehoda!“ vyhrkla jsem až příliš horlivě a hlas se mi opět lámal, jak moc jsem ovládala svůj pláč.
„Vím o tom,“ přisvědčil a tím mi vzal další slova z úst. „Služebná se omlouvala, že krátce předtím zalévala květiny a z nějaké nejspíš vytekla voda na zem.“
Přimhouřila jsem oči a celá zmatená nechápala, proč se na mě tedy zlobí? Přisunul se blíže a já se celá roztřásla jeho přítomností. Chvíli se na mě mlčky díval, a pak řekl: „Ještě nikdy v životě jsem se o nikoho nebál,“ přiznal náhle a odzbrojil mě. On se o mě bál?
Usmál se svým pokřiveným úsměvem. „Zajímavé, co?
Známe se jen pár měsíců a já se mohl zbláznit při pomyšlení na to, že by ses už nenadechla.“
Měla jsem pocit, že mi něco uniká. Obviňoval mě z něčeho, nebo se strachoval o můj život i přesto, že jsme si cizí?
„Odpočívej, budu u tebe, kdybys měla špatný sen,“nabídlmi,kdyžviděl,žejsemstálehodněvyčerpaná. S mírnou nedůvěrou jsem zavřela oči a snažila se usnout. Nezbývala mi ani síla na to, abych se zeptala na kusy vzpomínek, jež se mi vracely v pásech do zmatené mysli. Ve spánku mě obklopila zima. Jedna noční můra za druhou mě stahovala do mých osobních děsivých představ.
Vykřikovala jsem s pláčem ze spaní a prodírala se temnými zákoutími mé mysli. I přes krb, který divoce plápolal a prohříval místnost, se zima obalovala kolem mého nahého těla jako chladný had.
Náhle jsem se probudila záchvěvem přikrývky, kdy jsem cítila něco teplého, co mě příjemně hřálo. Otevřela jsem víčka a zjistila, že Samuel byl těsně u mě – tělo na tělo, bez košile.
Se zrychleným dechem a ztuhlými bradavkami, které odhalovaly mé vzrušení, jsem se pokoušela krotit nevhodné myšlenky, které se mi v hlavě samy nabízely.
Vnímala jsem na sobě jeho pohled, aniž bych se podívala.
Věděla jsem, že si mě prohlíží.
Odhodlala jsem se pohlédnout mu do jeho krásných zlatavých očí, díky čemuž se ocitly naše rty jen malý kousek od sebe.
„Proč mě tolik nenávidíš?“ zašeptala jsem. I přesto, že mi nedávno dal na mou otázku dosti výstižnou odpověď.