Zatím jej tančila pouze se svým tanečním mistrem. I s ním byla pokaždé v pokušení tanec odmítnout, protože (nejen) jí připadal vulgární.
Ačkoliv patronky Almack’s ve svých klubech valčík povolily, Eleanor jej na veřejnosti nikdy netančila. Její otec by ji nepochybně zavřel na roky v jejím pokoji, kdyby ji teď viděl, navíc s vévodou ze Somersvillu.
Dotyčný vévoda na ni povzbudivě kývl, ona k němu přistoupila a položila mu ruku na levou paží.
Jeho paže se lehce dotkla její lopatky a dotek rukavice na její jemné kůži ji příjemně pohladil.
Cítila se rozechvěle. Bylo snadné pochopit, proč byl valčík pokládán za tak skandální tanec.
Usmál se na ni. Byl to lenivý, trochu chlapecký, ale hlavně velice okouzlující úsměv. Srdce se jí rozbušilo ještě dřív, než tanec začal.
Přitáhl si ji k sobě. Najednou byla tak blízko, že by mu dokázala spočítat všechny řasy. Všimla si rovněž, že blankytnou modř jeho očí protkávají záblesky jemně zelené. Cítila jeho dech, který ji hladil po krku jako jemný vánek, dráždivý a důvěrný. Žaludek se jí sevřel a bradavky získaly na citlivosti. Přesně teď cítila, kde se dotýkají jejích šatů.
„Proč jste mi vůbec lhal?“ zeptala se odhodlaná nepoddat se jeho přitažlivosti a nenechat jeho prohřešky bez potrestání.
Vtom se ozvaly úvodní tóny valčíku. Vévodův výraz zvážněl: „Bál jsem se, že když budete vědět, čí jsem syn, budete mě nenávidět.“
Překvapilo ji to tak, že na chvíli přestala tančit. „Proč bych vás měla nenávidět?“
„Kvůli nenávisti, která panovala mezi našimi otci.“ „ Mě jste také nenáviděl?“ zeptala se nechápavě Eleanor. „Když jsme se poprvé setkali?“ Držel ji
v pase v uctivé vzdálenosti, alespoň tedy na valčík, a začal se s ní točit. „Neznal jsem vás.“
Svět se s ní začal točit a točil se a točil v opojném víru. „Ale teď už mě znáte,“ podotkla bez dechu.
„Ano, věřím, že ano.“
Točení přestalo a oni se opět vrátili k obezřetnému držení, kdy její ruka spočívala na jeho paži a jeho na jejích nahých zádech.
Jeho exotická vůně jí nebyla cizí, naopak jí byla velice příjemná. Navíc způsobovala, že se Eleanor jen stěží dokázala soustředit na konverzaci. Víc zničující účinek na ni měl jen pohled na jeho plná, smyslná ústa. Když ji tak lehce držel, skoro jako by ji měl v náručí.
Líbí se mi to, uvědomila si Eleanor. Blízkost jeho silného těla, jeho vůně i nečekaně příjemná intimita.
Může snad manželství nabídnout přesně toto: pohodu, pocit jistoty a také vzrušení? To by bylo mnohem víc, než by kdy od manželství očekávala.
„To, co o vás vím, mě nutí, abych vás poznal ještě lépe,“ přiznal vévoda s pohledem upřeným do její tváře. „Fascinujete mě, lady Eleanor.“
Nečekaná lichotka jí vyvolala ruměnec na tvářích.
Snaží se ji záměrně rozptýlit?
Soustřeď se.
„Jak to?“ zeptala se potichu a skoro si přála, aby jí nerozuměl.
„Obléknete se jako Ledová královna, abyste dala všem ze společnosti najevo, že víte, jakou přezdívku vám dali, a divíte se, že mě fascinujete?“ Zasmál se. „Ale to není jediná věc, na kterou se mě chcete zeptat, že?“
Jeho slova okamžitě přerušila příjemné flirtování a přivolala zpět obrovský vztek a bolest. Chtěla se ho zeptat, proč hovořil o námluvách. Zda to myslel upřímně nebo to v tu chvíli byla jen vhodná výmluva.
Pak si ale uvědomila, že odpověď vlastně nechce slyšet.
„Jaký byl skutečný důvod vaší návštěvy u mé matky?“ zeptala se místo toho.
Začali se opět točit a z tanečního sálu se stala rozmazaná šmouha barev a zvuků. Eleanor se vévody pořádně chytila, aby si byla jistá, že neupadne. V jednu chvíli mu pohlédla do očí a jejich pohledy se setkaly. Na malou chvíli se v těch nebesky modrých očích ztratila, tělo v jednom ohni. Divila se, že to jiskření, které cítila mezi nimi, nevidí i ostatní.
Točila se jí z něj hlava mnohem víc než ze samotného valčíku. Nevěděla, co má s tou záplavou emocí najednou dělat.
„Hledám jeden vzácný kámen,“ přiznal Charles. „Rubín velký jako lidská pěst. Září prý tak, jako by uvnitř hořel ohně.“
Tanec se zklidnil, ale Eleanor se hlava točila dál, krev v žilách zběsile pulzovala. To vše jen proto, že
Charles byl tak blízko a dotek jeho ruky na jejích zádech byl tak příjemný.
„Coeur de Feu,“ zašeptala.
Charles se překvapeně zastavil. „Vy o něm víte?“
„Samozřejmě. Je to přece nádherný rubín, kterému se říká Ohnivé srdce, protože vypadá, jako by v jeho středu hořel oheň. Pokud vím, tak je ztracený, ale také vím, že můj otec znal někoho, kdo věděl, kde se rubín ukrývá.“
Vévoda se na ni upřeně zadíval. „Víte toho hodně.“
„Mladé dámy musí být sice zticha, když jejich otcové hovoří, což ale neznamená, že neposlouchají. Můj otec během posledního roku v podstatě nemluvil o ničem jiném. Sžíralo ho, že se mu nedařilo rubín najít. Byla to jediná věc, která se vymykala jeho kontrole,“ dodala s hořkostí v hlase.