O deset dní později, 20. října 1941, hovoří deník SOE „o útocích ručními granáty na motorová vozidla“. Dne 22. a 23. téhož měsíce dochází podle deníku k „dalším pokusům s ručními granáty“. To byly vyzkoušeny granáty typu Mills, 14 cm dlouhé, bomba, s níž Kubiš vejde do dějin. U této zbraně bylo třeba jen odšroubovat bakelitový kryt, uvolnit pojistku a výbušninu opatrně hodit. Časový spínač se dal nastavit na několik sekund, což bylo pro hod na projíždějící auto ideální. Dále vypráví tajná kniha SOE, že se dva parašutisté cvičili na starém voze značky Austin, který nechali jejich instruktoři sjíždět z rampy.
SOE se přimlouvala za plán útoku, měla však námitky proti termínu odletu 10. října – dosud nebyl dokončen ani výcvik v seskoku padákem. Kromě toho chyběl speciální výcvik pro atentát. To však Beneš vůbec nebral v úvahu. Československá exilová vláda se na naléhání SOE brzy rozhodla pro Heydricha jako cílový objekt. Britská tajná služba SIS neměla s touto věcí nic společného, SOE se jakožto mladá organizace přísně držela stranou.
SOE doporučovala rozdílné vyzbrojení atentátníků. První, Gabčík, měl dostat samopal Sten, který se dal rozebrat na tři části, pohodlně uložit do aktovky a zakrýt nezávadnými věcmi. Byla to levná, lehká zbraň, která střílela velice rychle. Druhý, Kubiš, měl být připraven jako záloha se speciálním ručním granátem Mills. Ten byl přizpůsoben speciálně pro Heydricha, na základě zkušeností ze severní Afriky s německými obrněnými vozy. Nebezpečná zde byla tlaková vlna, která se v Praze stala Kubišovi téměř osudnou. Oba atentátníci se svými zbraněmi často cvičili a byli pokládáni za nejlepší.
V poslední fázi příprav dvojice atentátníků pod výlučně československou patronací narůstal diletantismus. Oba byli ubytováni v témže domě jako ostatní, nesměli sice o ničem mluvit, ale to pochopitelně vyvolávalo různé spekulace. Tušilo se, že jde o atentát. V polovině prosince 1941 byli Gabčík a Kubiš přepraveni do Londýna a ubytováni ve zvláštním domě, kde čekali na své letadlo. Jednou dopoledne je přivedli k Benešovi, přičemž jeho tajemníka udivilo jejich klidné vystupování a mladistvé vzezření.
Šéf tajné služby Moravec napsal ve svých pamětech: „Den před odjezdem byli oba parašutisti přijati prezidentem Benešem. Zdůraznil historickou důležitost jejich akce. Věděl, že operace znamená jejich smrt, a já jsem viděl, že prezident je pohnut – tak jako já – heroickou prostotou, s jakou přijímají svůj osud. Když jim říkal sbohem, měl slzy v očích.“108 Ze Spojenců byli informováni jen Sověti, protože ti na Češích již dávno požadovali akci, která by jim pomohla na frontě. Po válce se však tvářili, jako by byli o ničem nevěděli.
Nyní již zbýval jen odlet. RAF dosud dávalo k dispozici pouze zastaralý dvoumotorový bombardér typu Whitley, jemuž posádky poněkud morbidně říkaly „létající rakev“.109 Ještě včas se však začal používat modernější bombardér, čtyřmotorový halifax, ten měl větší dosah i větší nosnost. Stroj, v němž byl prostor jen pro bomby, získal po straně ještě výstupní otvor.
Poučnou osobní charakteristiku Gabčíka podal po válce Josef Ogoun: „Gabčík byl zajímavý člověk; menší
108/ F. Moravec, Špión, jemuž nevěřili, str. 293.
109/ C. MacDonald, Úder z Londýna, str. 153.
Gabčík přiložil k žádosti o přeložení k letectvu, kde se chtěl uplatnit jako kulometčík, napsal: „Do Anglie jsem přišel s posledním transportem, který odjel z Francie.“111
Výzbroj skupiny Anthropoid byla zpočátku skrovná: revolver, ruční granáty, „kterákoli další zbraň, již bychom považovali za zvlášť vhodnou“,112 a konečně ampulky s jedem. Alespoň o tom svědčí podklady SOE, zatímco z občasných zmínek o jedu u parašutistů a jejich pomocníků by se mohlo zdát, že se jedná o mýtus, vytvořený gestapem. Po doplňkovém výcviku se technické vybavení zlepšilo. Polní torna, v níž byly „dvě pistole Colt ráže 9 mm, 4 plné náhradní zásobníky a dalších 100 ks nábojů v kartonu, 6 ks průbojných bomb plněných plastickou trhavinou, 2 zásobníky rozbušek, 4 ruční granáty Mills časované na 4 sec., 2 yardy bleskovice, 4 dýmovnice, 3 časovací tužky, 1 vrhač bomb s 1 nábojem, 1 cívka ocelové struny, 2 speciální nárazové zapalovače, 1 zpožďovač (časový rozněcovač), 4 ks magnetů, 4 elektrické rozněcovače, vodicí elektrický kabel
110/ M. Ivanov, Atentát na Reinharda Heydricha, str. 154.
111/ Tamtéž, str. 155.
112/ C. MacDonald, Úder z Londýna, str. 148.
100 postavy, svalnatý, pohyblivý. Oči hnědé, kaštanové vlasy nosil sčísnuté dozadu. Jeho krok mi vždycky připomínal tanečníka. Snad svou lehkostí a pružností. Říkal nám, že se jmenuje Zdeněk Vyskočil, a ukázal nám také legitimaci se svou fotografií, kde bylo vyznačeno toto jméno. Gabčíkova řeč měla rychlý spád, mluvil česky, avšak já, který jsem učil tři roky na Slovensku, rázem jsem poznal v jeho české výslovnosti odchylné délky slabik a odlišný přízvuk.“110 Ve svém životopise, který