uprostřed oceánu pustil a nechal být? Protože to nepůjde. Slíbil jsem ti, že zůstanu u tebe. Jo?“
Předpokládala, že poukáže na to, že je to její vina, že jsou teď sami uprostřed rozbouřeného živlu, ale neudělal to, možná proto, že plaval jako o život. Výčitky přijdou zřejmě až později. Začala kopat nohama. „Dobře.“
„Skvěle. Charlotte?“ A když přikývla a možná trochu zasténala, řekl jí jemněji: „Ty máš teď na práci jen jednu věc: držet se mě a nepustit. Já tě nepustím.“
„A to je všechno?“
Dlouhou chvíli plaval. „Tady je plán. Už žádné mlu- vení. Šetři dechem a až se dostaneme na břeh, vypusť to ze sebe. Křič. Plač. Cokoli, co budeš chtít. Já budu poslouchat.“
„Takže je to sklapni a plav?“
„Přesně tak,“ odpověděl.
Jedna věc byla spadnout z lodi, což byla neúmyslná akce, kterou nemohla nijak ovlivnit. Něco jiného ale bylo plavat. Vlny do nich bušily a ona už přestala počítat, kolikrát se jí nad hlavou zavřela voda. Nepřestávej plavat. Kopej nohama. Declan nemá strach. Ne, že by věděla, co si doopravdy myslí. Cítila se ale lépe, když to mohla předpokládat. A když na ni mluvil, i když teď už měli mluvení zakázáno. Řekl jí, že už jsou blízko, že to dokáže, že už vidí břeh a hotel Four Seasons. Možná by ho mohla kvůli té poslední informaci nazvat lhářem, ale místo toho plavala a snažila se odvést svůj díl práce a zablokovat myšlenky na zmar a lítost. Hrozba blízké smrti prostě v člověku vždycky vzbudí lítost, že něco nestihl udělat, a ona si přála, aby zkusila s Declanem své štěstí.
Když ji zradily ruce i nohy a ona mu začala klouzat z náručí, zavrčel jí do ucha: „Nepouštěj se mě, Charlotte.“
„Takže ne –“ vykašlala asi litr mořské vody, „– princezno?“
„Snaž se, dokud se nedostaneme na břeh, a pak ti budu říkat, jak budeš jen chtít.“
A dostál svému slovu a nepustil ji.
DVANÁCTÁ KAPITOLA
Declan nikdy nevěřil, že život může napodobovat filmy nebo že ten intenzivní trénink pro práci kaskadéra může mít nějaké využití ve skutečném životě. Dneska ale spoléhal právě na něj, prodíral se vlnami a táhl Charlotte s sebou. Bylo to to nejtěžší, co kdy v životě dělal, a nejen kvůli dvacetiminutovému vysilujícímu plavání v neskutečně těžkých podmínkách. To, aby udržel Charlotte v bezpečí, bylo důležitější než cokoli jiného. Slíbil jí to a byl pevně rozhodnutý, že se v žádném případě nestane dalším člověkem, který svůj slib jí daný poruší. Bylo jasné, že Charlotte má obrovský strach. Nesnášela hlubokou vodu. To chápal. A taky se kvůli ní cítil zranitelný. Protože pro jednou nestačilo být nejsilnější nebo nejrychlejší, nejdisciplinovanější nebo nejodvážnější. Dokázal střílet, řídit vůz v obrovské rychlosti, padat z výšek a odpálit bombu. Ale nevěděl, jak zvládnout Charlotte.
Když koleny narazil na pevnou zemi, cítil obrovskou úlevu. Doufal v nějaké zjevení a taky v tom, že nějak přirozeně pozná, jaký by měl být další krok v neexistujícím plánu. Místo toho ho zaplavil paralyzující strach, že mohl Charlotte zradit a ublížit jí. Tolik věcí mohl udělat jinak! Nemusel souhlasit s dnešním termínem závodu, nemusel se spolehnout na to, že si organizační výbor nechá udělat podrobnou analýzu počasí. Ta bouře ho zaskočila. A pak přepadla přes palubu a on úplně pustil k čertu standardní protokol, který nařizoval kroužit a snažit se tonoucího vytáhnout na palubu. Prostě
Anne MArshováskočil za ní. Postavil se, vytáhl ji vedle sebe na nohy, ale nepustil ji. Na odhalených místech měla husí kůži. „Ještě pár kroků,“ lhal.
Podívala se na něj. „A pak na nás bude čekat vytopené SUV, které nás odveze do luxusních lázní?“
Fajn, takže toho chápala víc, než se mu zamlouvalo. Neodpověděl, jen ji táhl k pláži, pohyboval se rychle v příboji, který se jim tříštil ve výši kolen. Déšť konečně začal ustávat, ale teď, když byli venku z vody, byl nejhorším faktorem chlad. „Máš ponětí, kde můžeme být?“
„Jsme ztracení. Trosečníci. Děláme konkurz na vážně hloupou reality show.“
Snažila se odlehčit situaci a on to obdivoval, ale teď si přál, aby neměla v prvních dvou odpovědích pravdu. Úzký proužek pláže, na který doplavali, na sobě neměl nikde žádnou značku. Také by byl rád za stopy po parkovišti nebo po jakékoli civilizaci. Místo toho měl jen písek, který z jedné strany lemoval rozbouřený oceán, a z druhé jakési husté keře. Viděl, jak se před nimi ve větru kymácí vysoká tráva, viděl nad hlavou pár racků a všiml si, že se zase víc rozpršelo. Neviděl nikde světla, lidská obydlí nebo řešení jejich situace. Nejlepší možností bylo dostat se na pláž. Tam ji zavedl ke stromu, protože se naučil, že něco je vždycky lepší než nic. Tuto lekci mu zdarma poskytla léta, která strávil v pěstounské péči. Měli na sobě oblečení, proud je neodvlekl směrem do Kanady nebo na Kubu. A kromě toho, poklepal si na suchý sáček připnutý k šortkám, pořád ještě měl peněženku a mobil ve voděvzdorném pouzdře. Když ho ale vytáhl, bohužel neměl žádný signál.
„Hej,“ zatáhl ji pod strom. Klesla na písek a on se sklonil, aby se jí podíval do obličeje. „Chvíli tu na mě počkej.“
„Chceš zmizet?“
V určité chvíli se budou muset pobavit o tom, proč si myslí, že všichni lidé ji buďto opustí, její bývalý snoubenec například, nebo se pro ni nevrátí. Ale teď na to nebyla vhodná chvíle. „Slibuju, že se pro tebe vrátím,