skoro do třiceti, takže jsem zažila fakt všechno, ale nakonec jsem nejspíš zatoužila po změně.“
„Takže jste se vrátila?“
Gemma polkla další sousto. „Nejdřív ne. Chvíli jsem cestovala, utratila něco z úspor, trochu se vyřádila a snažila se vymyslet, co dál. Skončila jsem v Londýně, kde jsem se ocitla na jedný party pro batůžkáře z Austrálie. Na takový tý, kam vyrazíte s neznámou osobou z vašeho hostelu a nakonec tam potkáte bratrance a úhlavní nepřítelkyni ze střední.“
Falk se usmál. Vyprávěla to nadneseně, on však poznal, že se jedná o šťastnou vzpomínku.
„No, takže jsem vyrazila na tuhle party, a co se nestalo, narazila jsem tam na muže, se kterým jsme tady v Marralee vyrostli, ale už jsme se nějakou dobu neviděli. Jmenoval se Dean Tozer. A nějak jsme si znova padli do noty.“ Usrkla vína a získala si tím chvilku ticha. Falk čekal.
„Dean pracoval pro jednu daňovou společnost, která ho poslala na půl roku do Londýna, ale měl doma syna Joela z předchozího vztahu. Joelovi bylo tehdy…“ začala počítat na prstech. „Sedm. Žil s matkou v Austrálii. Jenže ona byla profesionální tanečnice a nabídli jí stálý místo na zaoceánský výletní lodi, takže když jsem se s Deanem znova potkala, zrovna se chystal zpátky do Marralee, aby to místo mohla vzít a Joel mohl nějakou dobu žít zase s ním. Odjel z Londýna a já se tam zdržela dost dlouho na to, abych dala jemu i sobě jednoznačně najevo, že se do Austrálie nevracím za ním,“ zasmála se. „A pak jsem se za ním samozřejmě vrátila. Ale chtěla jsem se vrátit i sama, byla jsem připravená být zas chvíli někde, kde se cítím víc jako doma.“
Pak se u nich zastavil číšník a Gemma se odmlčela a začala si pohrávat se svou sklenicí. Falk cítil, že se nad jejím příběhem stahují mračna.
„S Deanem jsme to dali dohromady, samozřejmě i s Joelem, a pak Dean umřel. Bude to už skoro pět let.“
Fak se na ni zadíval. „To je mi líto.“
„Díky. To je dobrý. Nebo teda, samozřejmě to dobrý nebylo, ale už od toho uběhl nějakej ten pátek.“
„Zemřel nečekaně?“ zeptal se Falk, ačkoli dokázal uhádnout odpověď. Tady nešlo o žádné milosrdné rozloučení v hospicu, jeho smrt ji zjevně rozervala na kusy.
„Byla to nehoda, takže jo, nečekaně. Srazilo ho auto. Bylo to…“ Gemma hledala správný výraz. „Upřímně? Bylo to strašný. Vyšetřovala to policie. Byla to vážně hrozná doba.“ S tím na chvilku zavřela oči, skoro jako by chtěla od toho tématu utéct. Pak je otevřela a maličko se na Falka pousmála. „Omlouvám se. Ještě jsem nepřišla na žádnej snesitelnej způsob, jak tohle vyprávět.“
„Neomlouvejte se. Některé příběhy nejsou šťastné.“ Zadívali se na sebe přes nezapálenou svíčku. Falk viděl, jak se v ní znovu dere na povrch starý unavený smutek, jako by potřeboval zahlédnout paprsek světla a nadechnout se, než se znovu zanoří. „Je mi to vážně moc líto, Gemmo.“
„Díky.“
Falk vycítil, že by ráda změnila téma, a tak sáhl po stéblu, co se zrovna nabízelo.
„Tehdy jste začala pracovat pro festival? Když jste se vrátila do Austrálie?“
„Jo.“ Gemma vypadala, jako by se jí ulevilo, že se znovu ocitla na pevnější půdě. „Od práce pro technologickou společnost se to lišilo, ale…“ Pokrčila rameny.
„Ale tipuju, že právě o to nejspíš šlo?“
„Přesně. Nejdřív jsem pracovala jako dobrovolnice v pořadatelským výboru. Organizovat a plánovat docela umím, a tak mi brzo nabídli placený místo. Postupně jsem v týmu
začala zastávat důležitější role, takže když se pak uvolnilo místo ředitelky, získala jsem ho.“
„To zní skvěle. A jste tam šťastná? Nemáte pokušení odjet zas do Států?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Gemma. „Člověk nejspíš nemůže nikdy nic vyloučit, ale ne. Po tý nehodě jsme s Joelem mluvili o tom, že bychom odjeli. Začali znova někde jinde. Ale nakonec se do toho ani jednomu z nás úplně nechtělo. Joel tu má školu, kamarády, podporu. Já taky. A Marralee je krásný město, žijou v něm skvělí lidi. Greg by vám o tom mohl povyprávět.“
„To jo. Možná bych ho měl přemluvit, aby mě pozval a já si ho mohl prohlédnout sám. Slyšel jsem, že se tam koná dost dobrý festival.“
„To je pravda,“ usmála se na něj Gemma. „Možná byste to měl zkusit.“
Zůstali spolu ještě dlouho, a když měli talíře prázdné a víno vypité, zvedli se a protáhli se mezi stoly ven na chladnou silnici. Než se nad tím Falk vůbec stačil zamyslet, chytil ji za ruku. Už zase pršelo, se vší intenzitou krátké bouřky. Zastavili se pod markýzou, aby počkali, a pozorovali, jak se šňůry vody ve světle pouličních lamp barví do bíla a do zlata.
Do stříšky nad nimi bubnovaly kapky deště a všude kolem nich duněl ruch nočního města. Bylo chladno, ale Gemma stála těsně u něj a její ruka ho hřála v dlani.
Otočil se k ní, aby jí něco řekl — co, tím si nebyl tak docela jistý —, ale když viděl, že se na něj dívá způsobem, který celkem s jistotou poznával, rozmyslel si to. Oba se na sebe ve tmě usmáli a Falk měl dojem, že některé věci jsou jednoduše správně. Sklonil se k ní a políbil ji. Všiml si, jak se usmála. Stiskla mu ruku a v chladné tiché noci mu polibek opětovala, i když už přestalo pršet.