„Fajn. A vy ostatní se zkuste taky doma poptat a za zeptání nic nedáte ani u místních obchodníků. Já třeba domluvila v elektru, že nám dají do tomboly rychlovarnou konvici a toastovač.“
„Super,“ ocenili jsme.
„Jé, já mám nápad,“ vypískla Šarlota. „Uděláme si ročenku, ať máme vzpomínku. A na maturáku bychom mohli promítat naše fotky od dětství až doteď.“
„Pořád čumíš na americký seriály a pak vymýšlíš kraviny, na co ti bude ročenka?“ klepal si na čelo Kuba.
„Na to, abych si mohla připomínat, jak jsem ráda, že už nemusím každý den vidět tvůj ksicht,“ odsekla mu Šarlota, za což si od třídní vysloužila připomínku, že je dáma a mluví jak kanál.
„Fotky jsou nudááá,“ zívla Liv. „Aspoň poslední tři roky na všech maturácích, na kterých jsem byla, to měli. Pojďme vymyslet něco originálního.“
„Tak do toho, Olivo, jsem zvědavá, co z tebe vypadne za moudro,“ pobídla ji kysele Šarlota.
„Máme čtyři měsíce, nemusíme vymyslet všechno hned,“ klidnila vzbouřené emoce třídní. „Popřemýšlejte, jaké by se vám líbilo téma, na skupinu vám hodím odkaz na šerpy, tak se dohodněte, kterou budete chtít. Já to potom objednám všechno najednou. A na předtančení se můžu zeptat Jitky Damkové. Dělala předtančení i předchozím maturantům.“
„To je dobrý, paní učitelko, my už máme svou choreografku,“ odmítla její nabídku rychle Liv a Šarlota se k ní okamžitě přidala, předchozí dohady byly zapomenuty jako mávnutím kouzelného proutku. Šarlota dokonce Liv objala přátelsky kolem ramen, když třídní říkala: „Jo, Oliva má pravdu, předběžně jsme se domluvili s našimi lektory z tanečních.“
„Fajn. Tak tady máte ještě seznam kapel, které by cenově přicházely v úvahu,“ hodila nám na stůl desky a dnešní třídnickou ukončila.
„Co jste to plácaly? Vždyť Kratochvílovi už dva roky taneční kurzy nevedou, šli do důchodu,“ vypálila na holky Terka, sotva se za třídní zavřely dveře.
„Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo, ale to si radši předtančení vymyslíme sami než mít chorošku od Damkový,“ ujistila ji Liv.
„Ty si nepamatuješ tu hrůzu loňských čtvrťáků?“ připomněla Terce Šarlota, ale ta byla očividně pořád mimo.
„Vždyť to měli docela hezký.“
„Pak tvoje hezký a moje hezký je od sebe vzdáleno asi jako Merkur a Pluto,“ usadila ji Liv. S tím si ale moc nepomohla, protože Terka vypadala ještě zmateněji.
„Téma maturáku je Vesmír?“ zeptala se bezelstně.
Liv zoufale zavyla a Lucián definitivně ztratil trpělivost.
„Klidně si tu krafejte o kravinách, ale já mizím,“ zvedl se k odchodu a spolu s ním všichni kluci. K překvapení všech a především Šarloty se mezi dveřmi otočil a zeptal se mě: „Jdeš, Alex?“
Šarlota vytřeštila oči a s hypnotizujícím pohledem mi luxovala obličej, čekala, co odpovím. Udělala jsem jí tutově radost, protože jsem zavrtěla hlavou.
„Dneska posilku vynechám, mám krav magu,“ odvětila jsem, čímž jsem si od kluků vysloužila poznámky typu: „No ty vole, čím jsi kouče naštvala?“ A: „Tak to se pár dní neuvidíme.“ Nebo: „Ty kráso, tam by mě znovu nikdo nedostal ani párem volů.“
Zavětřila jsem nějaký podraz.
„Počkat, cože? Proč?“
Ale kluci se na sebe pobaveně zazubili v očekávání věcí příštích a Lucián ledabyle mávnul rukou. „Nevšímej si jich, melou kraviny, Bořek, jejich trenér, je moc
fajn. Bude se ti líbit. Čau,“ rozloučil se a až k nám dolehl z chodby jejich pobavený smích.
Co tím mysleli, jsem pochopila ještě ten den večer…
„Pojď, to dáš! Ještě! Přidej! Musíš do toho dát víc síly!
Zaber, Alex!“ povzbuzoval mě Bořek, který byl opravdu moc fajn, teda do té chvíle, než se rozhodl mě zničit, a já měla jedinou chuť, a to šlápnout mu do úsměvu.
Už dobrou hodinu se snažil ze mě vymlátit duši. A to to začalo tak slibně. Nejdřív lehký protažení, pak Bořek zkoušel, jak jsem na tom s postřehem, dali jsme pár kliků, sedů lehů, nějaké přítahy. Jenže tím pohodička skončila. Od té doby jsem se víc válela po zemi, než stála. Sice mi k tomu nasadili helmu a ochranné rukavice, ale to nic neměnilo na faktu, že jsem si připadala, jako by mě někdo zmlátil lopatou.
„Naše žíněnky jsou nadýchaný jako obláčky, do těch se ti bude padat jako do peřin,“ tvrdil mi Bořek a mě by fakt zajímalo, na čem ten chlap spí. Tipovala jsem to na fakírské lože.
Jestli mi po prvním pádu připadaly žíněnky ještě docela měkký, po druhém a třetím už se mi zdálo, že se mnou praštil o zeď. Po desátém jsem to přestala počítat.
„Fajn, jde ti to skvěle,“ pochválil mě Bořek, když se mi nějakou náhodou povedlo vykrýt jeho ránu, a znovu se mnou praštil o zem.
„Vážně?“ vydechla jsem značně ironicky a stavěla se zpátky na nohy s největším sebezapřením.
„Jsi skvělá!“ chválil mě. „A teď mi ji pořádnou ubal pravou rukou a zároveň do mě kopni nohou,“ pobídl mě a já udělala přesně to, co po mně chtěl. Jenže jsem nebyla ani dost silná, ani dost rychlá, takže obě moje rány bez sebemenších problémů vykryl a já skončila zase na zemi.