„Ale je tu velký vypravěč Višnubhát,“ svěřila Moti Báí Báře novinku. „Připutoval se svým strýcem až z Bombaje! Už celý rok je na cestách, prošel tisíce měst a viděl tisíce chrámů. Umí o tom báječně vyprávět. Je to výborný kněz, dokáže provádět důležité oběti lépe než mnoho zkušenějších kněží, rání si ho proto velmi váží a hostí ho na jejich dvoře. Občas ho požádají, aby o svých cestách vyprávěl, a dnes bude zase povídat a já se moc těším.“
Moti Báí zářily oči, jako by se nemohla dočkat dalšího dílu mexické telenovely, a Bára začala být zvědavá.
Odpoledne, když už slunce tolik nepražilo, si pro ni poslala
Džalkari Báí a minimálně hodinu ji týrala v sedle.
„Dnes jsem celý den neviděla Vírdžíta,“ postěžovala si Bára, když odváděly koně do stájí. Džalkari Báí trvala na tom, že sice nemusí koně sedlat, když to neumí, protože by mu mohla tak akorát ublížit, ale musí ho odstrojit a opatřit – vytřít do sucha, vyhřebelcovat, nakrmit ho a napojit. Prý se tím naučí pokoře a úctě ke zvířeti. Bára by dala přednost tomu, kdyby koni mohla zaplétat mašle do hřívy, ale ne, musela pěkně pucovat. On ti posloužil, teď musíš zase ty posloužit jemu.
„Ani já ne,“ přiznala Džalkari Báí, ale na rozdíl od Báry jí to asi bylo jedno.
„Je v pořádku?“
„Proč by nebyl?“ podivila se Džalkari Báí.
„No,“ začala rozvážně Bára. „Jestli třeba nedostal ránu do hlavy.“
Džalkari Báí se na ni podívala, jako by se právě proměnila v tučňáka. Protože kdo by čekal v Indii tučňáka, že?
„Ránu do hlavy? Připadal ti nějaký…,“ zašermovala rukou, aby naznačila, jaký by měl Báře Vírdžít připadat.
„To ne, ale když jsem se u něj schovávala, tak měl i v noci na hlavě šátek a nesměla jsem se dívat, když si vázal turban, a ty jsi také říkala, že si nesmí turban sundat, tak jsem si myslela, jestli pod ním nemá nějakou ošklivou ránu nebo tak něco.“
Džalkari Báí se rozesmála, až koně poplašeně zafrkali.
„Ne, to opravdu ne,“ řekla, když zase popadla dech. „Jemu jen jeho víra zakazuje stříhat si vlasy a na důkaz úcty k jeho bohu a pokory před ním je musí nosit neustále zakryté.“
„I v noci?“
„Já nevím, já jsem s ním na rozdíl od tebe ještě noc nestrávila,“ poškládlila ji Džalkari Báí. Bára zrudla a namíchla se, protože zrudla. Džalkari Báí zvážněla.
„Pro něj a pro všechny učně je to hodně důležité. Strhnout učni na veřejnosti turban, to je něco jako… jako strhnout z něj všechno oblečení. Nebo jako ostříhat muslimovi vous. Je to ponižující.“
„To mě vůbec nenapadlo,“ přiznala Bára. Turban je pro Vírdžíta očividně víc než jen něco na hlavu.
„A ti učni… Kdo to vlastně je?“
„Neslyšela jsi o učních? Přitom vy Angrézové je máte v oblibě. Rádi je najímáte do armády.“
„Nejsem v armádě,“ upozornila Bára Džalkari Báí.
„Já si myslím, že jestli se chceš něco dozvědět o Vírdžítově víře, měla by ses zeptat jeho, protože on tomu nejvíc rozumí. Já vím jen tolik, že mu stačí jeden bůh stejně jako muslimům a vám křesťanům, že věří, že jsou si všichni lidi na celém světě rovní, ať už jsou to muži, nebo ženy, a ať jsou jakéhokoliv náboženství nebo z jakékoliv džáti, že nosí železný náramek a že se svým mečem i spí. Je to skvělý bojovník, je oddaný Lakšmí Báí a je na něj spoleh. To mi stačí.“
„No to jsem si taky všimla, že s tím mečem spí! A nedá si na něj sáhnout,“ skoro si postěžovala Bára.
„To máš jako s tím turbanem. Pro něj to není jenom zbraň.“
„Má tři.“
„Tři meče?“
„Tři zbraně.“
„Ano, myslím, že ano. Nosí dýku, tesák a tulwar.“
„On tvrdí, že je to kirpán. Ale vypadá to hodně podobně jako tvůj tulwar. Tedy… není tak krásně zdobený, ale…,“ poukázala Bára na to, že meči po rádžovi se jen tak něco rovnat nemůže.
„Je to tulwar, ale pro něj je to kirpán.“
„Nechápu.“
„No, je to tulwar. To je druh meče. Jako je třeba… papoušek druh ptáka.
„Aha.“
„Pro Vírdžíta je jeho tulwar kirpán. Meč, který musí nosit stále u sebe, protože tak to žádá jeho bůh. Myslím.“
„Ta dýka a tesák nejsou kirpán?“
„Asi ne. Ale zeptej se Vírdžíta, on je učeň. Já uctívám Durgu, Ganéšu, Krišnu a Šivu,“ odbyla ji Džalkari Báí a hodila jí hřeblo, aby si nablýskala koně. „I když,“ zamyslela se, „možná by se mi líbilo uctívat Vírdžítova boha. Kdybych si k tomu mohla ponechat alespoň Durgu.“
„Proč?“
„Je to bojovnice jako já.“
„Já myslela, proč by se ti líbilo Vírdžítovo náboženství?“
„Protože jsou si podle něj všichni lidé rovni. Bráhmán, šúdra nebo ačhút, křesťan, muslim, muž, žena, jim je to jedno. Nikdo nestojí výš a nikdo nestojí níž.“
„My to tak máme taky,“ pochlubila se Bára.
„Nemáte. Vy rozdělujete lidi podle toho, kterému bohu se klaní. A kdo není vaší víry, na toho se díváte svrchu.“
Bára už se chtěla začít hádat, ale pak si uvědomila, že jsou někdy mezi rokem 1844 a 1914 a že to tak tehdy opravdu mohlo být.
„Lakšmí Báí to má podobně, i když má ve velké úctě Šivu a Lakšmí a hlavně Ganéšu. Také ji nezajímá, z jaké džáti kdo pochází, jen jaký je člověk.“
„Co je džáti?“
„To je…“ Džalkari Báí se odmlčela, protože nevěděla, jak to vysvětlit. „Prostě když se narodíš do nějaké džáti, tak musíš dodržovat dharmu té džáti. Nesmíš se třeba vdát za nikoho, kdo nepatří do stejné džáti. Musíš se živit tím, čím se živí tvoje džáti. Některé džáti jsou váženější než tvoje a některé méně a ty to musíš vědět, protože s lidmi z nižší džáti třeba nesmíš jíst a nebo jim nesmíš dovolit vstoupit do svého domu, protože pak by ses musela očistit.“
Bára se raději zatvářila chápavě, protože cítila, že čím víc jí to bude Džalkari Báí vysvětlovat, tím víc se do toho zamotá. Čistit se, když se najím s někým nevhodným, no, to se těžko představuje.