sendvičem se slaninou – to vše zvládal naráz. Děsný lenoch, ale geniální pilot!
„Erno? Nemohl bys…?“
„To bych teda nemohl. Nemohla bys s tím zatraceným letadlem letět ty?“
Nahoře panoval jasný, studený den. Dokonalost sama. Před námi se rozprostíral horizont, hodně do dálky a krásně zaoblený, a za vší tou modří byly stále patrné poslední zbytečky růžové a žluté. Jak velká byla zima, se dalo poznat, když jste se dotkli čelního skla. Ale bylo to krásné tak, jak jen svět dokáže být. Ostrůvky se táhly do moře jako perličky na náhrdelníku, spousta z nich zcela neobydlená, tedy s výjimkou ptáků. Připadalo mi, jako by ten svět patřil jen mně: liduprázdný a čistý, obloha prostírající se do všech stran. Stačí se natáhnout, říkala jsem si. Stačí to udělat. Jen…
Zadívala jsem se na knipl. Zase jsem ucítila to výrazné naklonění, když jsme prudce zamířili kolmo vzhůru, ze všech sil se mu snažili vyhnout, zabránit tomu, čemu se nedalo zabránit, a pak jsem uviděla i to letadélko, stejně velké jako tohle, jak se donekonečna točí ve spirále…
Bez zaváhání jsem se posadila na pravé sedadlo. Erno se zavrčením dojedl slaninový sendvič a mastnými prsty spustil přístroje.
Já jsem se mezitím snažila zatlačit strach někam do kouta mysli. Vzlétli jsme a vystoupali do výšky, kola ladně zacvakla do prostoru za námi, zem se nám ztrácela z dohledu a my se ocitli nad širým mořem. Celý svět jsme měli přímo před sebou. Všechny smysly jsem měla nabuzené – když jsem kontrolovala kurz, hlášení o počasí a radar, zapomněla jsem i na kávu. V dálce po mé levici byl vidět Inchborn, s nepřehlédnutelným panoramatem zříceniny opatství vypínajícím se z chomáčků vřesů. Pak také jeho vysoký severní útes, celý pokrytý guánem od racků a papuchalků.
Když jsme pokračovali dál nad vlnami, vynořily se na hlubokém
moři jedna nebo dvě nákladní lodě. Oproti nám, letícím vysoko na nebi, pluly o tolik pomaleji – ačkoli vím, že lidé na moři smýšlejí o svém živlu úplně stejně jako já o tom svém a určitě by je ani nenapadlo, že bych o nich mohla takhle uvažovat. Postupně se mi ztratí v oceánu, když sestupuji a zase stoupám a vidím, jak se sluneční paprsky odrážejí od hřebínků vln, jak stíny mraků v dálce propůjčují vodě tisíce odstínů od akvamarínové až po nejtemnější půlnoční a nakonec zmizí pod mými křídly. Obvykle to mám všechno jen sama pro sebe a vždycky to v mém srdci zažehne plamen: ten pohled nikdy nezestárne ani se neomrzí, a platí to den za dnem.
Horolezce jsme vysadili v rekordním čase, přesně jak jsem předpokládala, nemohli se dočkat, až nám ukážou, s jakou lehkostí si nahodí na záda své svítivé batohy a odběhnou na terminál. Určitě je čeká nějaký podobně pitomý závod nahoru na skálu. Samozřejmě jsem si nepřála, aby někdo z nich spadl, protože to by bylo strašné.
„Doufám, že popadají,“ vykoukla za mými zády Nalitha, zatímco horolezci na sebe chlapácky pokřikovali, „jako švestky, a my tam budeme muset letět a pak je každýho zvlášť zachránit a ta jejich nóbl pojišťovna nám pak každý zaplatí za singl let. Navíc v neděli.“
„Ale nedoufáš,“ usadila jsem ji.
„To teda doufám! Musela jsem tam sedět s nima. Víš vůbec, o čem se bavili? Jak děsně je jejich manželky a přítelkyně prudí kvůli tomu, že jedou na víkend pryč. Všichni se smáli, a prej že s jejich ženama byla mnohem větší legrace, než se jim narodilo dítě, a že teď jsou strašně nudný.“
Zamračila jsem se.
„Dobře, tak možná podvrtnutý kotník,“ připustila jsem.
„Zhynou strašlivou, bolestivou smrtí,“ prohlásila Nalitha. „Já jim dám ženy a přítelkyně!“ Zadívala jsem se na hodinky.
„No aspoň že máme dobrý čas.“ Na zpáteční cestě jsme vezli jen dva pasažéry: ženy, které jely na týden na pevninu a už se nemohly dočkat.
„Nezapomeň, že ještě musíme vyložit to poste restante,“ připomenula mi Nalitha.
„Super,“ vyjekla jsem, když jsem opět nastoupila. „Souhlasili jsme, že tu zásilku dovezeme, ale vůbec nevíme, co to je. Semtex? Kokain? Dinosauří DNA?“
„Zůstala bych u té dinosauří DNA,“ navrhla Nalitha.
Docela jsem litovala, že letíme na jih, což jsem považovala za dobré znamení. Přistávat na Inchbornu byla zábava: pláž s modrým oceánem po jedné straně a po druhé ševelivé duny z toho nejsvětlejšího zlatavého písku.
Erno změnil směr. Pod klapkami jsem ucítila boční vítr, opustili jsme oblohu a znovu jsme se poddali přitažlivosti země, kde už nebudeme oním majestátním letícím orlem, ale obyčejnou hromadou kovu, podřízenou gravitaci stejně jako všichni ostatní.
Vážně to bylo úžasné místo na přistání. Erno s Dolly přistál tak opatrně, že se její čumák jen lehounce naklonil, opravdu jen lehounce, vítr pod koly se nám uklidnil a my jsme dosedli na písek. Erno pak s Dolly pomalu roloval po pláži, která se táhla na míle daleko, až dojel na místo, kde stála perfektně vodorovně s dunami. Kdyby Erno létal mé lety do Malagy, vysloužil by si za to potlesk od všech těch ženských partiček mířících na rozlučku se svobodou.
K našemu překvapení nás tam nikdo nečekal.
„Vyhodím mu to ven z okna. Jako vážně. Žije na ostrově, kde se nikdy nic neděje, po nás chce, abysme mu dovezli tu jeho pitomou bednu, letadlo přistane a on nic? Fakt chování todlecto,“ rozčilovala se Nalitha.
Seskočila jsem, abych jí pomohla. Vál čerstvý vítr, byla pěkná zima, vzduch byl sice hrozně příjemný, ale opravdu ledový.