KDYŽ BEA OTEVŘE dveře, má pocit, jako by dovnitř vpustila cizího hosta, ačkoli se jedná o Niklase. Kdyby nebyla tak napjatá, řekla by „vítej doma“, aby trochu odlehčila atmosféru, ale na vtipy nemá sílu. Navíc na tom není vůbec nic veselého. Pokaždé, když se teď v poslední době setkají, je jí z toho zle. Kromě toho jde pozdě a ona má tak maximálně hodinu, než se Martin začne divit, kde je. Bea poprosila Inger, aby ji u šéfa kryla, kdyby se na „obědové pauze“ zdržela. Niklas dorazil do Banérovy ulice, aby si tu teď, zatímco jsou holky ve škole, promluvili.
První, co jí padne do oka, je jeho džínová bunda. Klasická známka změny – nový šatník. Může se to zdát lehce patetické, ale nikoli překvapivé. Obzvláště po tom tetování. V džínové bundě ho naposled viděla v pubertě, jestli vůbec. Vždycky byl ten typ, co nosí saka. Dneska k tomu má ale i jiný pohled než minule. Je milejší, skoro jako býval dřív, a nemá ten nepřátelský výraz, na který si musela začít zvykat.
Překvapuje ji to, protože účelem schůzky je dohodnout se, jak to bude v budoucnu, lépe řečeno, aby se dozvěděla, jaký má Niklas plán, jak se rozhodl a na co se má připravit, protože se stále nechce rozvádět. Nicméně i tak musí přijmout fakt, že se jí Niklas rozhodl zbavit a nahradil ji dekoratérkou. Z nějakého důvodu se jí
to označení užívá snadněji než její jméno, jako by to z ní činilo jen nějakou imaginární postavu.
Niklas si s klidným výrazem sedne v obýváku na gauč a vypadá to, že si každou chvíli pustí televizi a zeptá se jí, na co má chuť k večeři.
„Jak to jde v práci?“ začne otázkou, jako by povrchně konverzoval s kýmsi, koho pořádně ani nezná.
Přijme tu hru a odpoví obdobným způsobem.
„Pracujeme na webových stránkách, které se mají brzy spustit v souvislosti s novou dárcovskou kampaní měsíce. Takže je to teď trochu stres a tak…“
Niklas pokývá hlavou.
„Ve webovkách jsi nejlepší na světě, to bude určitě super.“
Bea se pousměje. Je nezvyklé, že jí lichotí. Je zvláštní, že jí vůbec
říká něco milého. Najednou před ní sedí ten starý Niklas, a dokonce je zpátky i jeho příjemný hlas a jeho oči. Jako by tu byl zase po jejím boku jako vždycky.
Svým způsobem je tahle verze ještě horší. Je to jen srdcervoucí iluze, že se k ní vrátil, jako by se nic nestalo. Netouží po ničem jiném, než se skrýt v jeho náručí a slyšet, jak svým klidným hlasem říká, že je všechno v pořádku a že si to rozmyslel.
„Dáš si něco?“ zeptá se, aby se trošku srovnala.
„Asi jen vodu. Taky si pro ni můžu dojít sám.“
„Ne, ne, skočím ti pro ni.“
Spěšně odejde do kuchyně a zhluboka dýchá. Nesmí se příliš vzrušovat a začít doufat. Přesto si nemůže pomoct. Co když si to skutečně rozmyslel?
Když se Bea vrátí zpátky se dvěma sklenicemi, Niklas sedí a s úsměvem v koutku úst píše nějakou zprávu. Než se stačí zarazit, vylétne z ní:
„To je ona?“
Niklasův jemný pohled ztvrdne a Bea by si radši uřízla jazyk.
„Ne, to není ona.“
„Promiň.“
Dobrá nálada ho v tu ránu přejde a napije se trochu vody.
Bea se cítí hloupě. Jako by teď měla chodit po špičkách, aby ho zase nerozzlobila. Snaží se v sobě udržet ten předchozí dobrý pocit a malý kousek naděje.
„Tak kde začneme?“ slyší sama sebe, jak mu nabízí ruku na znamení smíru.
„Je to vlastně docela jednoduché. Budeme se řídit zákonem.“
Bea polkne. Naděje zhasla. Niklas ji nechce zpátky, chce dodržovat právo. Padesát na padesát. Bude se muset vrátit ke strategii, kterou si vymyslela před dnešní schůzkou – přesvědčit ho, aby ji nechal v bytě co nejdéle. Aby to zbytečně neprodali, kdyby pak změnil názor a chtěl se vrátit. Pomalu a jistě po těch všech úpravách přeměnili byt v Banérově ulici na svůj vysněný domov a bezpečný přístav jejich dětí. Bylo by šílené se ho teď vzdát a pak ho nezískat zpátky. Bea začne vyjednávat.
„Chtěla bych tu zůstat, dokud holky nedokončí gymnázium. Pak ho můžeme případně prodat…“
Niklas se znovu napije vody, a protože nic neříká, Bea pokračuje. „Říkala jsem si, že ty máš kde bydlet, jak jsem pochopila… a no, asi by bylo lepší trochu počkat a vidět, jak… to všechno bude. Taky máme přece čas na rozmyšlenou.“
„Já se to prodávat nechystám,“ ozve se Niklas.
Cítí, jak se jí naděje vrací.
„Přinejmenším ne teď,“ pokračuje, „protože trh je teď slabý a hrozně bychom na tom prodělali. Asi by bylo nejjednodušší tě místo toho vyplatit.“
„Vyplatit mě?“
Niklas si opět začne otrhávat nehty, jako vždycky, když je nervózní.
„Jo. Nebo můžeš vyplatit ty mě, ale to budeš mít asi těžký vzhledem k tvým… příjmům.“
„Jak to? Půlka je přece moje, ne?“
„Ano, přesně tak. Půlka bytu plus půlka hypotéky. Měsíčně to je pořádný ranec vzhledem k tomu, jak jsou splátky nastavené.“