Parlamentní systém měl být později nahrazen státním uspořádáním, organizovaným podle profesních stavů, od čehož si strana slibovala trvalé jistoty v nepříliš velkých, harmonických zájmových a životních kolektivech. Dále strana vystupovala za zrušení zákazu sociální demokracie (SPD) a mínila, že „spravedlnost káže posuzovat sociálnědemokratické požadavky méně předpojatě než dosud“. Křesťanští řemeslníci, obchodníci a zemědělci měli být chráněni před bezuzdnou svobodou živností, domácí a zahraniční konkurencí, lživou reklamou, lichvou, podvody, překupníky a před „kolísáním cen obilí, podmíněným spekulováním na burze“. Německo-sociální strana propagovala myšlenku, že do středu politiky by měl být umístěn málo zohledňovaný „protiklad mezi vládou majetku a závislostí na něm neboli mezi ‚kapitálem a prací‘, aby se tak v zemi podpořil vnitřní smír“. Na cestě k takovým vzdáleným cílům doporučovala pořád stejné okamžité opatření: „Žádáme omezení všech svobod, jež židovstvo, které jen vysává a nevytváří žádné hodnoty, povzbuzují, a poctivě pracujícím Němcům, kteří hodnoty vytvářejí, těžce škodí.“15
Jednotné a silné hnutí se z antisemitských stran a spolků v císařství nestalo. Byly zakládány a pak se zase štěpily, nikde nezískaly větší než regionální význam a jejich vůdci si navzájem spílali do šarlatánů a chvastounů. Z dlouhodobého hlediska byla významnější početná profesní sdružení, která Židy nepřijímala za členy – od Německého říšského středostavovského spolku přes Svaz zemědělců a Německý národní svaz obchodních příručích až po Sdružení křesťanských selských spolků a studentské spolky. K tomu se ještě připojila stará a nová antisemitská uskupení typu Německého svazu (Deutschbund), wagnerovské a gobineauovské spolky nebo organizace Svaz říšského kladiva (Reichshammerbund) a nakonec Všeněmecký svaz (Alldeutscher Verband) s předsedou Heinrichem Claßem. Manifesty antisemitské Německo-sociální strany a Všeněmeckého svazu tvořily obsahový základ pozdějšího odpovídajícího programu NSDAP. U Claße se např. v roce 1912, již s obohacením o byrokratické detaily, dočteme: „Místní Židy postavit pod cizinecké právo, židovské přistěhovalectví zcela zarazit. Žid je každý, kdo byl 18. ledna 1871 příslušníkem židovského náboženského společenství, jakož i všichni potomci osob, které tehdy byly Židé, i pokud byl nebo je židovský jen jeden z rodičů; vyloučení z úřadů a vojenské služby, zákaz pracovat v německých novinách nebo je řídit, pracovat ve veřejných bankách, zákaz vlastnit půdu a zákaz zatěžování židovskými hypotékami. Za ochranu, které zde coby cizinci požívají, budou platit dvojnásobné daně.“ I Claß uváděl jako důvody pro své požadavky „výhodu výchovy a nadání“, které prý Židům v porovnání s křesťanskou většinou
umožňují rychlý vzestup: „Lidové masy se ale s novou situací vypořádávaly ztěžka a pomalu, ba lze říci, že celé vrstvy se s ní ještě nesžily podnes.“16 Stejně jako vůdci jiných antisemitských uskupení nepojednával ani protestantský pastor Stoecker o židovské otázce jako o „jablku sváru konfesijní nesnášenlivosti“ ani jako o otázce rasové, nýbrž představovala pro něj „předmět sociálních obav“. Jeho útoky nebyly namířeny proti starověrcům, nýbrž proti moderním světským Židům. Obviňoval je z vychytralosti. Zazlíval jim jejich „neblahou“ vůli po společenském vzestupu. Napůl obdivně a napůl zhnuseně kritizoval, že dokonce „i chudí Židé obětují veškerý majetek, aby svým dětem dopřáli dobré vzdělání“. Místo toho by měli konečně „vykonávat stejné práce jako Němci, už by se dál neměli vyhýbat hrubé práci a měli by pracovat jako krejčí a ševci, tovární dělníci a sluhové, děvečky a dělnice“. Pokud se toto nepodaří, tak se z nich budou „čím dál častěji stávat zaměstnavatelé, a křesťané naopak budou pracovat v jejich službách a budou jimi vykořisťováni“. Katolický deník Germania, který měl politicky blízko ke straně Centrum, vedl polemiku v podobném tónu jako Stoecker: „Pokroky, jakých židovstvo v posledních desetiletích dosáhlo v získávání duchovní a finanční moci, jsou přímo obrovské, v dějinách starověku, středověku a novověku neslýchané, a židovstvo už pomalu disponuje dostačujícími prostředky na to, aby si duchovně a finančně podmanilo jiné národy!“ Redaktor Germanie své výtky opíral rovněž o zápal, s nímž mladí Židé proudili na univerzity. Ba co víc: Dokonce i z židovských sirotčinců „vzcházejí skoro jen obchodníci a studenti, zatímco křesťanští sirotci kvůli nedostatečným prostředkům odcházejí do stavu řemeslníků, dělníků, posluhovačů a tak podobně“.17
Antisemité skrývali svou individuální neschopnost nebo zklamání nad vlastními nepříliš úspěšnými pokusy dostat se nahoru. Místo aby se sami snažili něčeho dosáhnout a podporovali duševní rozvoj svých dětí, dřepěli v salonku hostince Německý dům (Deutsches Haus) a spílali Židům. Bojový pokřik hesenského antisemity Otty Boeckela zněl: „Na Židy a na velkostatkáře!“, antisemita Hermann Ahlwardt skandoval zase: „Proti Židům a junkerům!“ V praktickém životě se Boeckelovi lidé pokoušeli Židům vypálit rybník tím, že „jezdili křížem krážem po kraji a zakládali spotřební družstva“.18
Jeden z mých prapradědečků z matčiny strany byl voják pruské gardy Friedrich-Wilhelm Kosnik (1837–1910). Pocházel ze zbožné rodiny z chudých poměrů. Na přání své matky měl každý rok dvakrát přečíst celou bibli. V roce 1861 držel Friedrich-Wilhelm Kosnik stráž u rakve zemřelého
| PROČ NĚMCI? PROČ ŽIDÉ?
pruského krále Fridricha Viléma IV.; v roce 1863 byl jedním ze 60 000 mužů, kteří byli posláni k východní hranici, aby polským povstalcům, kteří se vzbouřili proti ruské nadvládě, odřízli jakoukoli možnost ústupu. O svém působení v armádě rád vyprávěl. Po propuštění z vojenské služby se stal železničním úředníkem nejnižšího stupně a z průvodčího se vypracoval až na přednostu stanice třetí třídy. Jeho syn Friedrich, který se jako jediný z jeho dětí dožil dospělosti, to dotáhl až na studijního ředitele. Dochoval se jeho životopis, v němž stojí, že jeho rodina nepochybně pochází z Polska. Tatínek prý ve škole patřil k nejlepším žákům a často litoval, „že nemohl studovat“. Hned po dokončení základní školy se Friedrich-Wilhelm Kosnik nicméně stal alespoň městským kronikářem ve Schlawe (dnešní Sławno v Polsku). Poslední a nejvyšší profesní příčky dosáhl coby přednosta stanice Lipsko-Neustadt. V Lipsku vstoupil do antisemitského sdružení Svaz říšského kladiva a údajně se přátelil s jeho vůdcem Theodorem Fritschem.19 Prapradědeček byl ve sdružení aktivním členem a pronášel tam veřejné projevy. Co přesně přednášel, se nedochovalo. Jeho syn každopádně chválil jeho řečnické nadání. Kosnik na shromážděních asi řečnil k lidem, jako byl on sám, k obyčejným, nijak zvlášť majetným občanům. Na „slušný stát“ kladl podobně jako jeho mentor Fritsch pravděpodobně nároky tohoto typu: „Úcta a šetrné zacházení s hospodářsky slabým, jenž ovšem velmi dobře může být současně ten fyzicky a morálně silný.“ Stát by za tím účelem měl zaručit „dobré rozdělení blahobytu a celkově radostný vývoj“, zlomit vládu Židů a zmírnit tempo hospodářského pokroku: „Celý ten mechanismus obživy, postavený do služeb bezuzdné touhy po zisku, zdraví, bezpečí ani štěstí lidských bytostí nezvýšil.“ Agitace cílila na miliony lidí, kteří se z venkova, především z regionů na východní hranici Německé říše, čerstvě přistěhovali do průmyslových center, byli vykořenění a zmatení: „Ve velkoměstech vládnou Židé a židovské myšlení, a člověk zvyklý na přírodu se tam cítí jako cizinec, jako bezradné dítě, jež bez přestání upadá do léček Židů.“20
Kdo dnes z dobrých důvodů o Theodoru Fritschovi mluví znevažujícím způsobem, tak by neměl zapomínat, že patřil k průkopníkům moderních zahradních měst a pečlivě řešené městské infrastruktury. V knize Die Stadt der Zukunft (Město budoucnosti) z roku 1896, opatřené bohatým vzorovým mapovým materiálem, se při koncepci svých idejí inspiroval anglickými příklady. Reformátoři městské výstavby ve 20. století je všechny převzali: zahrádky pro dělníky, parky, hřiště pro děti v rozlehlých a slunných vnitřních dvorcích, prosvětlené školní budovy, okružní trasy příměstských vlaků, radiální silniční systémy, oddělené průmyslové a obytné zóny – to vše socialisticky promyšlené na základě společného vlastnictví pozemků,