Na romány nemám výdrž. Na poezii nemám duši. Budu si muset vystačit s tímhle. Na začátku každého týdne sem po vzoru Pepyse zaznamenám své myšlenky. Konečně budu spisovatelka, která opravdu něco píše. Indira se mi posmívá, když podobné věci říkám nahlas. Douglas je nafoukanec, marketingová primadona s nabubřelou stylizací a ambicemi. Já jsem dříč a tahoun. Hraju tu roli až příliš dobře.
Ne, tento rok nemůže být dalších dvanáct měsíců zbytečné dřiny. Je čas žít. Dýchat. Zemřít a znovu se narodit.
Letos něco napíšu.
Carpe diem a podobné blbosti.
7. LEDNA
Byt je naší kanceláří. Kancelář je naším bytem. Jako všechny dobré začínající firmy žijeme a dýcháme pro časopis. Čas na pivo. Čas na siestu. A téměř stále dřina a problémy.
Tři amigos v našem bytě v Camdenu. Indy je ztělesněním klidu. Doug je prostě Doug: chytrý, vznětlivý, ambiciózní, občas milý. Frajer z reklamy. „Žádný člověk není hrdinou pro svého sluhu.“ Je nutné to aktualizovat: žádný člověk není hrdinou pro ty, se kterými sdílí koupelnu v malém bytě.
Ale život je určitě víc než dvacátníci z reklamy s úžasnými účesy a přehnaným množstvím hydratačního krému. Příští narozeniny jsou poslední, které bude přijatelné oslavit. Po nich následuje peklo stoupajících čísel a zpomalujícího se metabolismu. Vrásky, tuk na břiše a pomalý gravitační pád do zasloužené průměrnosti.
Sedím, beru si svůj výtisk Chladnokrevně a snad po milionté ho čtu. Můžu napsat něco takového. Můžu být stejně kousavá a strohá jako Truman Capote s kloboukem na stranu a očima za kostěnými brýlemi. Capote se nechal inspirovat článkem v The New York Times o tři sta slovech. Tím pádem si také musím ulovit nějakou inspiraci.
Musím něco napsat.
Potřebuju pořádnou vraždu.
Po shonu Whitehallu působí Harley Street klidněji. Vracím se do Abbey zadním vchodem, abych nenatrefil na novináře na volné noze, kteří se snaží vyčmuchat nějaký příběh.
Bloomová ve své kanceláři právě s někým dotelefonovala. Moje vlastní kancelář je po včerejší noci uklizená a důkladně vyvětraná.
Sednu si ke stolu a snažím se zpracovat, co mi Emily řekla o posledním incidentu. Byl to letní výlet do Řecka na oslavu Anniny promoce. Emily se vzbudila uprostřed noci. Anna křičela ve svém pokoji. Emily otevřela dveře a snažila se jí pomoct. Anna se na ni vrhla a napadla ji. Oči otevřené dokořán. Ale stejně jako předtím už to Emilyina dcera nebyla. Stal se z ní někdo jiný.
Projdu e-maily a pak Bloomovou informuju, jak probíhala první část rozhovoru. Dívá se na mě tím svým mžouravým pohledem jako mudrc, který mlčky snáší obtížného žáka.
Nakonec se zeptá: „A jste si diagnózou náměsíčnosti jistý?“
„Je to zřejmé už z té zprávy na WhatsAppu. ‚Omlouvám se. Myslím, že jsem je zabila.‘ Anna se probudila a našla dvě těla a nůž ve své ruce. Klasická náměsíčnost. Nebo byla náměsíčná, ještě když tu zprávu posílala.“
„Nebo nikdy náměsíčná nebyla a spánek využila k tomu, aby se vyvlékla z vraždy.“
„Ano,“ přitakám. To je nejčastější konspirační teorie, klíčový argument brigády Šípkové Růženky. „Nebo tak.“
„A co vzdálenější minulost?“
„Víme o třech konkrétních případech. Rodinná dovolená, když bylo Anně devět, incident ve škole v pubertě a napadení Emily těsně po jednadvacátých narozeninách.“
„Nějaký společný spouštěč?“
„Ano. Nějaká změna nebo trauma. Prázdniny, internátní škola, odchod z Oxfordu. Emily se bála, že by to prosáklo na veřejnost, kdyby se léčila, a tak to ututlala.“
Bloomová přikývne a povzdechne si. Proplete si prsty na rukou. Je na nich ještě víc staromódních prstenů než obvykle. „Předpokládám, že tím se vysvětluje, proč s teorií o náměsíčnosti nikdy nevyrukoval tisk.“
„A vysvětluje se tím i to, proč se to neobjevilo nikde v jejích lékařských záznamech. Emily se o tom zmínila při policejním výslechu, ale odepsali to jako pokus získat zvláštní zacházení.“
Bloomová si upraví nohy spočívající na nízkém taburetu. Pozoruju ji a přemýšlím, k čemu se každý večer vrací. Žije sama. Její dlouholetý partner zemřel před šesti lety. Jejich dům se dvěma ložnicemi v Islingtonu je plný knih s okraji zažloutlými od nikotinu. Představuju si, jak Bloomová přechází prázdným prostorem a přemýšlí o odchodu do důchodu. Možná proto se tu snaží udržet. Potřebuje publikum. Stáří ji bavit nebude.
„Nic jiného tam nebylo?“
„Náhodné drobnosti. Vlastně váš bývalý rajón. Anna před tím útokem pracovala na článku pro Elementary o skutečném zločinu. Věnovala se v něm Broadmooru a případu Sally Turnerové.“
Rozhostí se ticho. Nerušené, znervózňující. Bloomová se tváří nepřítomně a pak zopakuje: „Sally Turnerové?“
„Ano.“
„Jste si naprosto jistý? Stockwellské zrůdy?“ Hlas Bloomové se změní.