samonicnezmění.Nestanesevůbecnic,protoženerozhodujenějaké datum,jestlijedneskaříjen,prosinecnebočervenec.Musísezměnit lidiatyjentaklehkonepředěláš.Kdyžsivzpomenu,jakjsemsi prohlíželvčasopisechpředtřicetilety,kdyžmněbylojakojedneska tobě,jakbudevypadatsvět.Samávznášedlaajídlovtabletkácha žádnénemociaválky.Coseztohosplnilo?Možná,ještětaktojídlo vtabletách,“povzdechlsiVlastimil.
Při podobných zlomových okamžicích jej napadaly podobné úvahy.Vmístě,kdebylomalénáměstíčko,senajednourozsvítiloa koblozevyletělaprvnísvětlice.
„Podívej,užtozačalo!“zaradovalasePavlína.
„Ještěchybídopůlnociasidesetminut,“upřesnilVlastimil.
„Mělibychomsiněcopřát,cobysemělosplnitvtompříštím roce.“
„Třeba,abysetivrátilTomáš?“
„Třeba...ale,tati,víš,jakjsiseměodpoledneptal,cobychsipřála, kdybysbylkouzelník,takjáužvím,cobychsipřála.“
„Aco? Jestli to bude vmých silách...,“ odlehčoval rozhovor Vlastimil.
„Teďtobudevypadatblbě,jakofráze,alejájsemfaktráda,žetě mám.Tyjsešmůjtátaanejsešmůjtáta,alemůžutiříctcokoliv,cosi myslímatysenerozzlobíš,jsešprostěfajn!“
„Játěmámtakyrád,nejradšizevšechlidínasvětě,“Vlastimilbyl naměkko.
„Ajábychsipřála,abysbylšťastnej,tytadyžiješjakomedvěd BrtníkzBrtníkusámapřitom...“
„Copřitom?“
„Jávím,žetětotrápí,žebyseschtělvrátitkMarii.“
„Jakjsinatopřišla?“
„Vidímtitonaočích,jakjsionímluvil,jaknaničastovzpomínáš.
Pročjínezavoláš,nenapíšeš?Cokdyžonačekánatebe,natvůjprvní krok?“
„Prosímtě,Pavlíno,jápřece...“
„Pročbysnemohl?“
„Hroznějsemjíublížil,kdyžjsemodníodešel,ateďmámpřijíta říct,nezlobse,mrzíměto,nicsenestalo,zkusímetoznova.“
„Játaky,jestliseTomášvrátí,takmuvšechnoodpustím,jáho mámrádaachtělabychsihovzít.Tati,slibmně,žejíhnedzítra zavoláš,slibuješ?“
„Počkej,jájsemsivždyckymyslel,žebysispřála,abychsevrátil jákmáměatytadyoroduješzaMarii,kteroupomaluneznáš?“
„Zanikohoneoroduju,alenechcitěvidět,jaksetrápíš.Nebojse, mnetímneztratíš,mykvámbudemesTomášemjezditnaprázdniny, jo,spolu!Takslibuješ?“
„Jáale...,“
„Jakýale,slibmněto,tati,říkaljsi,žebyspromneudělalcokoliv ajápotobězasetoliknechci,žádnémodréznebe,prosím?“
„Takdobře,slibuju,hnedzítraránoMariizavolám!“
Vtéchvíliseojedinělésvětlicespojilyvjedenmohutnýgejzír. Starémurokuodpočítávalyposlednísekundyagónie.
„Takvšechnonejlepšívtomnovémroce,“líblaPavlínaVlastimila anastavilaskleničkukpřípitku.
„Aťsetivždyckysplní,cosibudešpřát,hodnězdraví!“
Cinkotskleničekzaniklvevřavěnanáměstíměstečka.
„Takaťvtomhleroceneumřu,aťsedožijuvnoučat,“řeklVlastimil pochvíli,kdyžužzasesedělivobýváku.
„Tati,prosímtě,myslelajsem,žejsitypohřebnířečipohřbilvtom minulémroce,“snažilasiudržetdobrounáladu.
„Kdoví,coteďděláMarie,mámaaVlastíkaunásdoma!“
Nad jeho rodnou vesnicí se rozprostírala noc. Jarmila seděla utelevizní obrazovky sama, Josef byl vhospodě a slavil příchod novéhostoletíseštamgasty.Jarmilajakovždyckyprohlíželafotografie svýchrodičů,svéhobratraasvýchdvousynů.Snadvěřila,žeJosefse změní, že vtomto roce se stane nějaký zázrak. Dívala se na Vlastimilovufotografiiavduchujejlitovala,žejesám,docelasám, alezároveňsiuvědomovala,žeanionakolemsebenemánikoho.Josef jísicesúšklebkemřekl:„Nechcešsejíttakypovyrazit,pořád jen doma.Aspoňbybylavhospoděnějakálegrace!“
Synovéjsouněkdeveměstě,aninevídostdobřekde,nesneslise sotcem,protožejsoustejní,čekajíažJarmilaaJosefumřou,domek, zahradu,poleales,všechnoto,nacosetoliknadřela,čemuobětovala celýsvůjživot,prodajíapenízerozfofrujízaauta.
ZůstalasamajakoVlastimil,alepřecejenommutrochuzáviděla, šelsisvoucestouaonabylajenpřívažkemsvéhomuže.
Vyšlanazápraží,pohladilauboudyPuňťu,kterýsejízačalmotat unohou,asamadocelamechanickysipotěchdlouhýchdesetiletích
100