„Celápovás.“
„Snadnecelá.“
„Obávámse,žeano.“
„Předpokládám,žetohlejenaposledy,cosevidíme.“
„Netvrďtemi,žesevámbudestýskat.“ „Továžněnebude.“
Celoudobujsmespolumluvilišeptemaonsenachvílizapomněl ahlasitěsezasmál.
„Řeknětemijednuvěc.“Konečnějsemotevřelaoči.„Cobylovté obálce?Vtéodmématky.“
„Rozloučení,“řeklkonejšivě.„Avysvětlení.Aletovyužvíte.“
Přikývlajsem.
„Dobrounoc,“naposledyzašeptalanenápadněsevykradlpryč zpokoje.
Užnějakoudobujsemtušila,cobylovonéobálceapročjitehdy panKrysachtěl.Mojematkaumřelaajáotomaninevěděla.Umřela sama?Ne,bylasnímojesestra.Mojemaličkásestřička.Ionami omnoholetpozdějiposlaladopis.Dopis,vekterémsemiomlouvala a vekterém mi vysvětlila, proč nebyla na mésvatbě ani umého porodu.Kdyžjíbylosedmnáct,kdyžjsemjividělanaposledy,iona se do něj zamilovala. Aon se zamiloval do ní. Jenomže ona mě milovala mnohem víc, než by onkdydovedl.Proto seužnikdy nevrátila.Nevrátilasedokonce,anikdyžjsmesepoletechkonečně rozvedli. Když jsem čekala druhé dítě snějakým neznámým. Sněkým,kdonamětehdynebylzlý,kdonaměnebylsprostý,kdo mi nelhal a kdo mi nesebral celý můj život. Sněkým, na kom
nezáleželo.Nevrátilase,protoženemohla.Anionaužtotižnežila.To málo zdědila po své matce. Po naší matce. Nemoc, která si bere vzpomínky,dušianakonecitělo.Ijájimám,iměsibrzyvezme. Odtrhneměodmýchdvouholčiček.Mýchmilovanýchdcer.Od tebe,mojemaláHanno.
Říkáse,ženikdynenípozdě,anejspíšprotojsemserozhodla napsattenhlepříběhsnadějí,žesihojednoupřečteš.Možnásiipro nějpřijdepanKrysa.Možná,žehonajdeněkdojiný.Nějakájiná dívka.Žena.Nějaká,kterátakymusížíttak,jakjsemžilajá.
Vestrachuzeztráty.
Vlítosti.
Vsebeklamu.
SpanemKrysou.
Kterýmivšechnovzal,kterémujsemvšechnodalaakteréhojsem mylněnazývalamýmMilovaným.
