o ní vyprávíme. Kvůli tomuhle pocitu směšnosti jsem ale občas váhala. Během plukovníkova svědectví jsem přemýšlela nad tím večerem, kdy chumelilo, a na chvíli jsem zalitovala, že jsem se nechala přemluvit, nikoli kvůli tomu, že jsem se vrátila na svoje místa, ale kvůli tomu, že jsem pochopila, že nábojnice zaseknuté mezi dlažebními kostkami bude těžké vydolovat. Hrozně těžké. Pak jsem myslela na ten proslulý obraz hrdinů, kteří ze sebe před odjezdem dělají blázny, aby nemuseli opustit Ithaku, nebo těch, kteří mezi skalisky žádají o odejmutí kalichu, aby si ho nemuseli přiložit ke rtům, a říkala jsem si, jak směšné bylo se domnívat, že to bude komplexní úkol. Nebude ani komplexní, ani náročný, naopak, sběr materiálu bude jednoduchý a půjde hodně rychle, do velké míry podle Bobova scénáře, který byl jinak podobný scénáři, jaký dostali moji kolegové Sorina Cuza, Bill Buchner, James Ferenc a David Čech, kteří byli na cestu do vlasti svých rodičů vybaveni stejným vzkazem. Hledali pozitivní, zářivý příběh, výjimečné okamžiky v katastrofálním průběhu historie. Pokud se mě týkalo, žádný problém. Kromě toho jsem tu měla Margaridu Lotu. Moje kolegyně byla i nadále nepostradatelným článkem celého procesu. Když jsme jeli po Avenida Fontes Pereira de Melo, řekla jsem nahlas: „Já s tebou naprosto souhlasím, Margarido. Jednou v budoucnu se bude na všechny, úplně na všechny, vzpomínat. K čemu by to čekání jinak bylo? Třeba už se na nás všechny vzpomínalo v minulosti, ještě dávno před naší existencí.“ Margarida šla ještě dál. Řekla: „Děkuju, Ano Marie. Kdybych tomu nevěřila, řekla bych rovnou Migelovi, ať mě odveze nahoru na most, abych mohla skočit.“ Uháněli jsme dál. Já si ale Migelovi řekla o něco jiného. „Zastav mi tady u kraje, hned teď.“ Miguel Ângelo byl do řízení svojí Vitary tak ponořený, že mě neslyšel.
Konečně zajel k chodníku a já si vystoupila. Rozloučili jsme se.
Nízko ležící slunce rozzářilo všechny kovové části, zrcátka i skla. Vyrazila jsem pěšky přes Campo Pequeno. Nezdálo se mi to. Pod platany v severní části náměstí stál hned u plotu, doslova nalepený na jeho prkna, otcův stříbrňák. Bylo fajn narazit na auto Antónia Machada, jak se třpytí v zářivém pozdním odpoledni, objekt barvy celofánu, jiskřící v zapadajícím slunci. Objekt jaksi stříbrný. Po schůzce s důstojníkem Bronzem bylo tohle shledání trochu jako dar, který mi to odpoledne nabízelo.
Prošla jsem okolo otcova auta. Procházela jsem nejdřív pomalu, ale pak jsem zrychlila krok. Musím být praktická a rychlá, jít rovnou k věci, please, be fast, jak nám všem doporučoval Bob Peterson. Podle jeho slov není nic horšího než si splést stopu s cestou. Jen pokračuj v cestě. Otcovo auto mi zůstalo za zády. Další schůzka měla být s fotografem večeře v Memories jménem Tião Dolores.
Na fotce, kterou jsem si nesla v batohu na zádech, byl Tião Dolores jen o něco víc než hlava vklíněná mezi obličej novináře a kuchařův trojzubec, nad níž stál El Campeador. A El Campeador stál s rukama založenýma na prsou a díval se do dálky, zcela jistě až někam za dveře, někam přes ulici, přes Atlantský oceán, možná se díval směrem k Havaně. Odtamtud to nemusela být nutně Havana, mohl to být Tripolis. Snímek vznikl v srpnu sedmdesát pět, takže se klidně mohl dívat na ten velký stan, tyčící se na okraji města, kde beduíni usedali na vyšívané koberce a u nohou se jim právě sepisovala malá velká Zelená kniha, ohlašující spasitelský socialismus v Maghrebu. Anebo se díval směrem do Švédska. Nebylo důležité, kam se El Campeador dívá, ať už to bylo kamkoli, ten chlap, kterého Bobův kmotr nazval největším dubem, se na té fotce zkrátka díval hodně daleko.
Tião Dolores se naopak díval až příliš blízko.
Fotograf si připravil úhel, nastavil si stativ, zkontroloval samospoušť, utíkal se postavit doprostřed skupiny a blesk se rozzářil. Vykulené oči upínající se k blesku udělaly z Tiãa Dolorese jedinou postavu, jejíž obraz měl nádech momentky. Byla to jediná postava, jejíž pohled v sobě neměl iluzi věčnosti, kterou portrétu dodává pózování. Nevzpomínala jsem si, jestli jsem ho jako dítě někdy potkala, ale věděla jsem, že jméno Dolores zdědil po svém otci, svatebním fotografovi, který po klientech většinou chtěl, aby místo cheese nebo pomme říkali dolores, a když ho poslechli, měli u té veleslavnostní příležitosti masité, vyšpulené rty, takže všichni vypadali, jako když