Pozdní návrat
Petr vystoupil z autobusu na zastávce s oprýskanou kovovou cedulí Světlice. Tahle cedule tu byla už když chodil na základku a už tenkrát se mu zdála stará. Jeho kroky se pomalu ploužily po prašné cestě, která se táhla mezi poli a starými domy. Dnes se ale na rodnou vesnici díval jinak, byla odcizená a připomínala mu filmovou kulisu, v níž se ocitl omylem. Sám nevěděl, co tu vlastně hledá. Chtěl utéct pryč z města, ale tady nic nenalézal. Cestou k rodnému domu si v hlavě přehrával tisíce vzpomínek. Mrzelo ho, že mu neotevře maminka, která mu uvařila horký čaj a dívala by se na něj soucitnýma očima. Když dorazil k domovní brance, nerozpakoval se a otevřel. Věděl, že branka nebývala zamčená nikdy, a nebylo tomu tak ani dnes. Došel přes dlážděný dvorek ke dveřím a styděl se zazvonit. Nakonec ale zvonek stiskl.
„Už jdu,“ ozvalo se zevnitř rozmrzelým hlasem.
Za chvíli se otevřely dveře a stál v nich Petrův otec. Stejně málomluvný, ale se ztraceným výrazem v očích, který se zdál být vzdáleným odrazem muže, kterého Petr kdysi znal. Jeho sílu mu vzala smrt matky a samota.
„Můžu dovnitř?“ zeptal se tiše Petr.
„Bránit ti nebudu,“ pustil ho otec dovnitř.
Petr opatrně vstoupil do domu a vešel do kuchyně, kde chyběla ženská ruka. Jeho pohled se zastavil na sporáku, na němž
stál zaprášený hrnec. Dřez byl plný špinavého nádobí a hrnečky po babičce na poličce obalila vrstva prachu. Otec se posadil do starého křesla a zíral před sebe, jako by sledoval vzdálenou krajinu. Po chvíli zvedl oči a setkal se s pohledem svého syna. Byl to pohled, který nesl v sobě zvědavost i zklamání.
„Petře,“ pronesl otec tiše a v jeho hlase byla směsice všech těch let, která strávili odděleně.
„Táto,“ odpověděl Petr a pokusil se usmát. Bylo to jako setkání s dávným přítelem, kterému toho chtěl tolik říct, přesto mu slova uvízla v krku.
„Od pohřbu mámy jsem tě neviděl,“ zazněl v otcově hlase kus výčitky.
„Měl jsem hodně práce,“ snažil se ospravedlnit Petr, i když věděl, že mu táta neuvěří.
„Práce?“ ušklíbl se na něho a zapálil si cigaretu.
„Ano. Mohu tu pár dní zůstat?“ podíval se na něho Petr.
„Jak chceš,“ popotáhl starý muž v křesle z cigarety.
„Děkuju,“ usmál se Petr.
„Chceš se tu schovat? Stejně to tu všichni vědí,“ odklepal otec popel z cigarety.
„To je mi jasné. Já nechci být sám v bytě, chci být s tebou,“ vzal Petr židli od jídelního stolu a sedl si blíže ke křeslu.
„Dej si ten kufr do svého pokoje, tam můžeš spát,“ podíval se životem semletý muž na Petra.
„Táto, mě to mrzí,“ řekl Petr, protože nechtěl, aby ho otec vykázal do jeho pokoje.
„Mrzí? Na to jsi měl myslet dřív,“ uhasil otec cigaretu.
Petr věděl, že se na něho jeho otec zlobí, proto vzal poslušně svůj kufr a odešel s ním do svého dětského pokoje. Postel tu byla pořád, jen ve skřínkách byly věci, které sem dala ještě maminka po jeho odchodu. Na poličce byly proto místo knížek vystavené hrnečky z růžového porcelánu a rámečky se starými rodinnými fotografiemi. Neměl sílu se na fotky podívat, nejraději by s nimi
praštil o zeď. Kufr položil na podlahu a rozhodl se z domu vytratit. Snad bude s tátou večer, až se vrátí, lepší řeč. Neslyšně vyšel brankou ven a ploužil se jako svůj stín směrem ke hřbitovu. Na nikoho se cestou ani nepodíval, i když se mu zdálo, jako by v mlze viděl známé tváře.
Když dorazil k bráně hřbitova, bylo mu, jako by vstupoval do jiného světa. Hřbitov byl zahalen do šedého oparu melancholie, který se vinul mezi náhrobky a dotýkal se každého, kdo sem vstoupil. Petr zatajil dech, hned si všiml náhrobku učitele Vávry a bylo mu líto, že nemá v kapse ani svíčku. Šel uličkou dál a prohlížel si náhrobky se jmény a daty, která tu ruka kameníka na památku vyryla. Atmosféra smrti se vznášela nad hřbitovem jako temný závoj.
Konečně dorazil k hrobu své matky. Na kamenném pomníku stálo Věra Scholltenterová a její datum narození a úmrtí. Tak ty už jsi tady tři roky, pomyslel si Petr. Klekl si na studenou zem a pohlédl směrem k nebi, jako by se snažil najít spojení mezi světem živých a mrtvých.
„Mami,“ zašeptal Petr tiše, jako by jeho slova měla putovat za samé hranice života a dosáhnout až tam, kam už ucho živého nedoslechne. Po nebi se honily mraky jako duchové v nočních košilích. Petr zůstal nějakou dobu klečet na hrobě, zcela ztracen ve svých myšlenkách a vzpomínkách. Cítil, že je propojen se vším, co tady je. Jeho myšlenky byly osamoceným dialogem duše s někým, kdo už tady není, ale přesto navždy zůstává živý v srdcích těch, kteří ho milovali. Když se zvedl z chladného náhrobku, cítil v sobě zvláštní klid a mír, jako by matčin hlas zašeptal, že ho stále miluje. Odešel branou ze hřbitova a napadlo ho podívat se, co asi dělá Marie. Neměl však tolik odvahy, aby na Marii zazvonil, proto se jen opatrně díval přes plot. Na dvorku ale nikdo nebyl, proto se vrátil zpátky domů.
„Kde jsi byl?“ zeptal se otec, jemuž jeho příchod neunikl.
„Na hřbitově,“ volal na něj z předsíně Petr.